Rubrika: Z deníku izraelské matky

Osmnáctý post v řadě! Teda, takovou konzistenci jsem od sebe nečekala. Jestli ta válka bude delší, bude to opravdu skvělý trénink na napsání knihy .

Dnešní skóre zatím dvě upozornění – ze kterých nic nebylo. Dost výbuchů poblíž a hluk sirény ze sousední vesnice. Kluci byli jak utržení ze řetězu, spousta dohadů, křiku, naschválů .Jako jo, mají se už navzájem dost, to dá rozum. Vlastně je překvapivé, že to přes dva týdny dávali tak dobře. Od čtyř jsem si vyžádala hodinku oraz a zavřela se s kafem a laptopem v ložnici. Manžel vytáhl celý klan na zahradu, rozdal jim materiál, pilky, kladívka, hřebíky a že prý dělají stůl a židle. Rozhodně to bylo přesně to, co jsme všichni potřebovali. Sice se to neobešlo bez křiku a menšího zranění, ale i tak to stálo za to. Židle ani stůl nemáme, ale našli krásnou ještěrku, obrovskou kudlanku, já měla chvíli klidu a zbytek dne do večera byl už pak zas v pohodě.

Včera mi tu druhý nejstarší skoro brečel, že jsem ho taky nepustila s tátou nakoupit. Tak měl slíbeno, že dneska spolu skočí koupit schwarmu (v Česku donnerský kebab myslím, maso na rožni, co se okrajuje do pita chleba). Jenže k večeru situace přiostřila, mluvčí armády publikoval zprávu, že Hizballáh se chystá na velkou akci. Že se jim to pokouší zkazit, ale… Že bychom se raději měli držet poblíž krytů. Také zrušili teenagerům setkání v klubu a vůbec všechny další akce a kroužky. Když jsme nějak před šestou dostali jedno z těch dříve avizovaných upozornění a pak to bouchalo kolem, nikomu se už ven nechtělo a manžel jel pro schwarmu sám. Měl z první ruky odstřel rakety nad hlavou, ale vrátil se v pořádku a s pořádnou náloží chutného masa (vegetariání prominou…).

Skoro půlnoc, tak se zas jdu vmáčknout k dětem na matrace.

Můj drahý manžel Giyora zná pouze dva stavy – „nemůžu nic“ nebo „můžu všechno“. Dneska ráno se mu povedlo vstát, takže z toho bylo „můžu všechno“. Marně jsem ho přesvědčovala, ať si trochu odpočine (představa, že zítra to zas bude „nemůžu nic“, se mi příliš nezamlouvá, že…). Vypadá unaveně a určitě by si býval potřeboval posedět víc než půl hodiny s dětmi u televize, ale co nadělám.

Každopádně se cítí líp než včera, tak snad to zítra bude ještě lepší.

V některých částech Izraele se ráno vrátily děti do škol. A hned si zasprintovaly do krytů. My slíbenou aktualizaci stavu v šest ráno neobdrželi. Pěkná statistika dnů bez sirén tady u nás šla dneska do kopru. Houkali jsme dvakrát. V poledne po předchozím upozornění, co dětem přerušilo poslední hodinu přes zoom, Írán. A k večeru bez předchozího upozornění – dron od Hizballáhu a následně hned rakety. Princezna se zrovna nachystala do vany a do mamádu se tak hnala v Evině rouše. Na rozdíl ode mě si vzpomněla, že má připravený evakuační batůžek. Pochválila mě, že tam má všechno oblečení, a navlíkla ho na sebe. Drželi nás vevnitř celkem dlouho, až jsme se obávali, jestli si na přísadách připravených na pizzu nepochutávají kocouři… Ale dopadlo to dobře. S námi i přísadami na pizzu . Princeznu událost nijak nerozhodila a dožadovala se napuštění vany hned jak jsme zas mohli z krytu pryč. Já bych měla náladu tak na super rychlou sprchu, ale děti to, naštěstí, vnímají úplně jinak.

Drželi jsme se celý den doma a na zahradě, jen nejstaršího jsem pustila s manželem nakoupit. A s mrňavou dojel vyzvednout jahody. Hodně lidí normálně pracuje a tak nám jako každé pondělí přivezli do vesničky jahody z farmy na jihu. Sezóna jahod začíná v Izraeli koncem listopadu, teď je v plném proudu a ceny klesly o více než polovinu – aktuálně 55 šekelů za tři kila. Teď víte, kam šla Maruška z pohádky o dvanácti měsičcích v prosinci pro jahody…

Byl tu příjemný polojasný den. To sluníčko jsem si dneska vyloženě naordinovala, abych doplnila vitamín D. Obcházela jsem se smečkou zahradu a ujišťovala se, že ví, co nám tu roste. A ví – citron, pomeranč, čínský pomeranč, ibišek, jasmín, aloe, máta, pomelo, chryzantény, kosatce, bobkový list, mandle, granátové jablko, listový celer, pekan, fíky, olivy a moruše. A šalvěj – tu nepěstujeme, ale je to takový místní plevel, co se rozleze všude. Stejně jako bramboříky, Tohle období, kdy se všechno zelená a kvete, je v Izraeli prostě nejkrásnější. Snad si ještě užijeme i procházku v lese.

Další den války plný naprosto neválečných výzev. Člověk aby za to byl vděčný, že. Manžel během noci odpadl s nějakým moribundusem. Mně taky ráno nebylo do skoku, ale zřejmě za to mohla pokřivená záda z toho spaní na matracích mezi děckama v mamádu. Holt ta místnost nebyla navržená na spaní početné rodiny. Jsme tam sardinky… Zkusila jsem spolu s mužem všechno od česneku, medu, přes petržel, citron a kdo ví co ještě, až jsem poraženecky slupla paralen. Od té doby dobrý, teď se cítím fit. Manžel se pořád moc nehýbe z gauče a doufám, že do rána nebude, protože jinak zjistí, že jsem ve dřezu nechala hromadu nádobí…

Přesto jsem na sebe hrdá. Děti jedly i něco jiného než párky a dělaly i jiné věci než koukaly na telku . Měly jsme lívance (z dvojité dávky mi nezbyl ani jeden na ochutnání) a upekla jsem citronovou buchtu. Povedla se, tak bude v nadcházejícím období často, přece jen citronů máme na rozdávání. V kuchyni se obvykle moc nevyskytuji, když je manžel doma. Má specifickou představu o tom, jak má jídlo chutnat a vypadat a dělá věci svým způsobem. Já jsem zas vděčný strávník lecčeho, co mi kdo připraví, tak je to taková win win situace. Ostatně, mám dost příležitostí kuchyni okupovat, když je pryč. Nebo je indisponovaný virem – jako dneska.

Na rozdíl od mnoha jiných míst v Izraeli – my měli klidnou noc. Úplně bez přerušení! A přes den jsme nadskočili jen dvakrát kvůli výbuchům na nebi směr Akko. Žádné sirény, už čtvrtý den! Kamarádka z vesnice mi hlásila, že včera rozstrkala děti do pokojů a v mamádu spalo jen jedno. Na to odvahu ještě nemám. Jenže na co já jí mám, že.

Zdravím po šabatu. Ač venku to vypadalo ponuře kvůli počasí – zataženo, krápalo, bylo takové hnusné dusno – doma byl tradiční rodinný pohodový šabat. Večer s hosty vyšel, manžel se zas blejsknul bohatým skvělým meníčkem a spousta chutného jídla a pití jako obvykle nechyběla. Válku připomnělo upozornění v půl druhé v noci a blízké výbuchy během odpoledne. Další upozornění na blížící se rakety večer chytlo opět muže ve sprše, tak bylo doma trochu humbuku a křiku, jestli to táta stihne – ale ani tentokrát nic nenásledovalo.

Sirény u nás nehoukaly už víc než dva dny. Sem tam normálně zapomínám, že se něco děje, ještě když jsem mimo veškerá média. Jenže jak mi vyvstane na mysl, že bych třeba zaskočila s kamarádkou na kafe nebo do obchodu, hned mi dá realita facku, protože se mi stále nechce za volant ani na chvilku. No a pak taky samozřejmě stačí, když někde v dálce projede motorka (zní to jako siréna), sousedi zabouchnou dveře od auta nebo děcka kopnou do sádrokartonové zdi (to je zas podobné výbuchům) – to člověk nadskočí.

Už dva týdny jsem nevytáhla paty z domu. Nicméně mi dochází, že budu dřív či později muset, bez ohledu na stav. Mluví se o postupném navracení se do institucí minimálně v některých oblastech. Aktuální nařízení platí zatím do pondělního rána – tak jsem zvědavá, s čím přijdou potom. Představa, že zase vozím děti do školy a zpátky a hledám, kam s nimi případně lehnu do příkopu, vůbec není lákavá. Ale tak ještě tam nejsme, tak se nebudem zbytečně stresovat dopředu, že.

Na snímku domácí chala, tradiční šabatový chléb.

Noc za mě dobrý. Dvě upozornění na blížící se dodávku z Íránu, co ani tentokrát nebyla do naší oblasti doručena. Pak mě asi ve tři vzbudilo vyděšené dítě, že houká siréna a táta leží v obýváku. Měl pravdu, tak jsem se zvedla, že muže přivedu, ale po dvou krocích mi došlo, že telefony neječely a že teda asi houká sousední vesnice. Když už jsem vylezla, tak jsem muže taky vzbudila, že houká a že to nejspíš nejsme my, a vrátila se spát. Neptejte se mě proč, holt tři ráno .

Den krásný, slunečný, příjemně teplý. Giyora opět makal na zahradě. Takhle opečovaná nebyla… no nikdy. Pak skočil na menší nákup – večer hostíme kluky z jeho prvního manželství. Dorazí i ten telavivský.

Děti byly většinu dne se mnou vevnitř. Úklid před šabatem, hraní, blbnutí. Kluci vyhrabali další krabici puzzle, tentokrát 1500 kousků. Prvorozený pomohl tátovi venku osekávat keříčky – a přišel se pochlubit okouzlující kudlankou nábožnou, co při té příležitosti potkal. Princezna se mnou symbolicky zalila pár kytiček. Pohodička a hlavně klid .

V noci spadla raketa z Libanonu na dům v kibucu Kabri – asi 7 kiláků severně od nás. Fakt, že po přímém zásahu domu máme dva lehce raněné je pro mě přiznám se poměrně uklidňující…

Nejen, že děcka kvůli palbě včera usnula zas pozdě, taky kvůli ranní palbě brzy vstávala. Ne nějak kriticky brzy, v půl sedmé, ale spali jsme ještě všichni a bývali bychom pokračovali … Jenže ta dvě nejmladší ranní ptáčata, co byla nedospalá, ale usnout znovu už takhle ráno neumí, se tu projevovala tak hlasitě, že už si nedáchl nikdo. Trvalo mi dvě kafe, než jsem se vzpamatovala a přešla mě myšlenka je vystřelit na měsíc. Není to pěkné vzhledem k situaci, ve které se nacházíme, ale je to prostě tak – i ve válce mi nevyspání působí silnou frustraci a vděk za to, co mám, se umí chvilkově vytratit. A nic moc na tom nemění fakt, že jsem si za to převážně mohla sama, protože jsem úplně zbyteně ponocovala.

Den byl podobný většině předchozích – byli jsme doma a na zahradě. Starší kluci byli po dopoledním učení (které jsme přejmenovali z „vyučování na dálku“ na „daleko od vyučování“) pozvaní do nedaleké vesničky ke kamarádovi na oslavu narozenin. V domě to díky tomu značně utichlo, prckové si docela dobře vycházeli vstříc a v jednu chvíli vytahali ven omalovánky a pastelky, že si budou kreslit na sluníčku. Jenže do deseti minut bum bum prásk a už se hnaly zpátky dovnitř a rovnou do mamádu. Nehoukali jsme a ani jsme neslyšeli odnikud sirénu, ale ven už vylezly jen spěšně posbírat pastelky a přenést je do „bezpečí“ domácího krytu. Vzápětí mi telefonoval jeden ze starších, že tam byly šílený pecky – od nich to bylo ještě blíž – a že se radši taky utekli schovat. Oslavu jim to ale nezkazilo, vrátili se nadšení, veselí, plní zážitků a smradlaví od táboráku.

Všichni dneska odpoledne byli na sportovním kroužku u nás ve vesnici – v klubu je dostatečně velký kryt pro všechny účastníky, tak už se to může.

A zvládli jsme dneska ještě jednu oslavu – manželovu. Život jde holt dál . Místo plánované večeře v restauraci jsme si objednali domů sushi a pochutnali si společně s dětmi. Připojil se i manželův dospělý syn z předchozího manželství, co od nás bydlí pár kroků. Klasický čokoládový dort se povedlo nespálit a ohňostroj si bližší i vzdálenější sousedi aspoň prozatím odpustili – díky Bohu .

Víceméně klidná noc. Telefon vřeštěl jednou, že budeme houkat – a nehoukali jsme. Stejně tak přes den. Krátce po poledni známé protivné vřeštění telefonu (které neustane, dokud neodklepnete potvrzení, že jste četli) – a pak zas nic.

Manžel ráno upekl k snídani super ciabatty. Vůbec byl dneska vevnitř víc, páč z mého včerejšího postu nabyl dojmu, že si stěžuju, že je moc venku. Tak jsem toho využila a pro změnu byla venku já. Sluníčko svítilo a hřálo! Malá mi chystala na pískovišti zmrzliny, kluci blbli na trampolíně. Hodily jsme řeč se sousedkou (jejíž tráva je mnohem zelenější, naprosto objektivně řečeno! :-)). Kávička, ptáčci, krásný západ slunce, prostě idylka den.

To se však už nedá říct o večeru. Princezna v noci na dnešek sice spala o něco líp, ale na sto procent to ještě není. Junior se ráno vzbudil zbytečně brzy a oba potřebovali jít brzy spát. V osm sice oba byli v posteli (resp. na matracích, že) a vypadalo to nadějně, jenže pak Hizballáh poslal salvu raket. Pořádnou. Asi největší, co vůbec pamatujeme. Siréna, bez předchozího upozornění. Už za zvuku výbuchů všude okolo se do mamádu přihnali od televize oba větší a mokrý manžel, co vyběhl ze sprchy. Super divadlo a příliv dopaminu nejsou na ukládání do hajan ty nejlepší podmínky. Na propouštěcí zprávu jsme čekali zatraceně dlouho, skoro do devíti. A nechybělo v ní upozornění, že máme i nadále zůstat poblíž krytů. Prťata pak zůstala vzhůru ještě skoro další půl hodinu.

Mohlo být hůř, samozřejmě. Od psaní tohoto postu už jsem odběhla dvakrát, pálí o sto šest. Nevím, jestli to dneska není místo vína spíš na panáka. Každopádně radši půjdu spát. Slyším sirény, i když žádné nejsou. Hlava, klasika. Doufám, že to s tím údajným spuštěním operace „vyhlazení nepřítele“ Hizballáhem nebude tak horký a že vám tu zítra zas něco pěkného napíšu .

Neustává to a nechýlí se to ke konci. Včera jsem tak tak dopila sklenku a zas vřeštěl telefon. Fofrem jsem proběhla koupelnou, převlékla se do pyžama, ať jsem ready zalézt k dětem, než to bude houkat. Bylo to těsně – a tři sirény po sobě. Když jsme nějak před půl jednou zas mohli mamád otevřít a já měla možnost usnout, princezna s horečkou a bolavou hlavou se zmítala tak, že to sotva šlo. Mezi půl čtvrtou a pátou ranní pro jistotu nespala vůbec, snažila se mě přesvědčit, že jde za tátou do obýváku a že chce nutně napít domácí citronové limonády. Má frustrace neznala mezí. Tohle noční bdění mi vůbec nedělá dobře. A to vůbec nemyslím ty sirény.

Zas musím říct, že na to, jak jsem naspala málo, jsem přes den fungovala obstojně. Manžel opět celý den makal na zahradě a já obskakovala zoomující kluky a ufňukanou holčičku. V domě se ukázal jen jednou – když nás sirény, tentokrát bez přípravy, zahnaly do mamádu. Já si krásného počasí venku skoro neužila. Klika, že se zatím stmívá brzy a za tmy toho na zahradě moc neudělá. Krátce po paté už byl vevnitř, hrál si s malou, a já se mohla vklidu plácat s těstem na česnekové houstičky.

Prvorozený měl odpoledne aktivitu pro teenagery – chystali purimové balíčky pro vojáky. Nevím, jak moc přiložil ruku k dílu, ale šel rád. Dokonce pak pokračoval na hřiště. V obou případech samozřejmě kryt v doběhu.

Na vracení do škol to zatím rozhodně není. A zřejmě nebude až do Pesachu. Takže ještě minimálně měsíc doma. A já do práce? To bych mohla, až se vrátí děti do škol. A protože existuje lepší řešení než pokračovat v neplacené dovolené, vyrazila jsem mu vstříc. Není optimální, ale nakonec není tak vzdálené od původního plánu .

Ten chybějící kousek puzzle jsme nenašli a doobjednání možné není. S úklidem na Pesach jsme zatím moc nepokročili, tak třeba se ještě najde.

Princezně bylo přes den líp, ale teď má zas horečku. Doufám, že mi na spaní z noci zbyde víc než včera. Radši honem zalezu.

Dnešek zas o něco navýšil statistiku pobytu v mamádu. Jednak jsme houkali v noci a pak znovu ráno. Byla jsem dneska s dětmi celý den sama, po hodně dlouhé době. Dopoledne kluci na zoomech – které přerušila upozornění na blížící se sirény. Nic z toho nebylo, ale učitelka druháků nemá mamád doma, čili už na upozornění odchází někam poblíž krytu. Junior byl rád, že prošvihl hodinu jazyka. Nesnáší psaní. Vůbec zoomy u těch mladších, to stojí za to: „Gilad, vrať si zpátky svoji hlavu, víš, že nesouhlasím, abys byl kráva!“. „Ale já nevím, jak to vrátit.“ „Tome, vysvětli mu to.“ Tom poctivě vysvětluje, jak to má Gilad vrátit. Bystrá děcka pochopí a po půl minutě už se to tam hemží krávami víc než dětmi… „Edno, Edno, dej si taky jinou hlavu, je to legrace!“ (učitelku děti oslovují jménem a mluví s nimi spíš jako s kamarádkami než nějakou autoritou…).

Po poledni se princezně udělalo zle, abych to měla pestřejší. Koupání, vyměňování oblečení, dek… No, nebudu to rozebírat, snad bude zas rychle fit.

Manžel se před chvílí vrátil a odmývá hromadu nádobí. Já měla sílu už jen na sklenku vína, co mi nadělila kamarádka v balíčku k svátku Purim.

A mají to. První puzzle o 1000 kouscích. Totiž 999, ehm. Pro ten tisící to tu zítra budeme muset obrátit naruby…

Noc ušla. V půl třetí ráno vřeštěl telefon upozorňující na výstřel z Íránu mířící na sever a blížící se sirénu. Nic. Po čtvrt hodině zpráva, že je po ohrožení. Nicméně tři minuty na to telefon opět vřeští. A tentokrát se už po pár minutách ozvaly i sirény. Manžel se přišoural z obýváku k nám do mamádu a vyčkali jsme, kdy to zas pomine. Junior se probral a chvíli zděšeně mžoural, ale přece jen byla ještě hluboká noc, tak se v pohodě vrátil spát. Já chvíli přemýšlela, jestli to už pro dnešek stačilo, ale rychle jsem si uvědomila, že nic nevymyslím, a také zabrala.

Během dne to zas bouchalo kvůli raketám z Libanonu všude kolem, ale sirénu jsme zaslechli jen jednou – a byla ze sousední vesnice. Tyhle rány bez předchozího upozornění obvykle vůbec nevnímám jako děsivé. Protože jak člověk slyší, že to bouchlo, ještě když to není dost silné na to, aby se zaklepaly okenní tabulky, je vlastně už po nebezpečí. Tělo se vůbec nestihne ani stresovat ani bát. Je to jen leknutí. A pak kontrolujete, jestli se všechno povedlo sestřelit a jestli jsou známí a přátelé sedící v mamádech v cílové oblasti cajk. Než existoval iron dome, možná to bylo jinak, jenže to já nepamatuju. Když je puštěná televize a vidíme oranžový seznam míst, kde mají sirény, i víme, kam se předem dívat… Haifa vlevo, Akko přímo proti vchodu, Nahariya napravo… Prvně je výbuch jen vidět a s malým zpožděním slyšet.

Zvládli jsme dneska upéct ty zdravé zrníčkové sušenky, co jsme posledně kvůli úprku do mamádu spálili. A je dobře, že jsme to nevzdali, stojí za to. Ač děti jednoznačně preferovaly ty nepečené čokoládové kuličky z předevčíra. Neobalit si jich prozřetelně pár v hořkém kakau, žádné by na mě nezbyly.

Manžel dojel nakoupit, učil hodinu přes zoom a pak přivezl dětem ze školy učebnice a juniorovi laptop. Po cestě potkal sirény i odstřely nad hlavou. Tu jeho celkově asi pětihodinovou nepřítomnost jsem vnímala dost silně. No a bude hůř…