Další den války plný naprosto neválečných výzev. Člověk aby za to byl vděčný, že. Manžel během noci odpadl s nějakým moribundusem. Mně taky ráno nebylo do skoku, ale zřejmě za to mohla pokřivená záda z toho spaní na matracích mezi děckama v mamádu. Holt ta místnost nebyla navržená na spaní početné rodiny. Jsme tam sardinky… Zkusila jsem spolu s mužem všechno od česneku, medu, přes petržel, citron a kdo ví co ještě, až jsem poraženecky slupla paralen. Od té doby dobrý, teď se cítím fit. Manžel se pořád moc nehýbe z gauče a doufám, že do rána nebude, protože jinak zjistí, že jsem ve dřezu nechala hromadu nádobí…
Přesto jsem na sebe hrdá. Děti jedly i něco jiného než párky a dělaly i jiné věci než koukaly na telku 
. Měly jsme lívance (z dvojité dávky mi nezbyl ani jeden na ochutnání) a upekla jsem citronovou buchtu. Povedla se, tak bude v nadcházejícím období často, přece jen citronů máme na rozdávání. V kuchyni se obvykle moc nevyskytuji, když je manžel doma. Má specifickou představu o tom, jak má jídlo chutnat a vypadat a dělá věci svým způsobem. Já jsem zas vděčný strávník lecčeho, co mi kdo připraví, tak je to taková win win situace. Ostatně, mám dost příležitostí kuchyni okupovat, když je pryč. Nebo je indisponovaný virem – jako dneska.
Na rozdíl od mnoha jiných míst v Izraeli – my měli klidnou noc. Úplně bez přerušení! A přes den jsme nadskočili jen dvakrát kvůli výbuchům na nebi směr Akko. Žádné sirény, už čtvrtý den! Kamarádka z vesnice mi hlásila, že včera rozstrkala děti do pokojů a v mamádu spalo jen jedno. Na to odvahu ještě nemám. Jenže na co já jí mám, že.
