Víceméně klidná noc. Telefon vřeštěl jednou, že budeme houkat – a nehoukali jsme. Stejně tak přes den. Krátce po poledni známé protivné vřeštění telefonu (které neustane, dokud neodklepnete potvrzení, že jste četli) – a pak zas nic.
Manžel ráno upekl k snídani super ciabatty. Vůbec byl dneska vevnitř víc, páč z mého včerejšího postu nabyl dojmu, že si stěžuju, že je moc venku. Tak jsem toho využila a pro změnu byla venku já. Sluníčko svítilo a hřálo! Malá mi chystala na pískovišti zmrzliny, kluci blbli na trampolíně. Hodily jsme řeč se sousedkou (jejíž tráva je mnohem zelenější, naprosto objektivně řečeno! :-)). Kávička, ptáčci, krásný západ slunce, prostě idylka den.
To se však už nedá říct o večeru. Princezna v noci na dnešek sice spala o něco líp, ale na sto procent to ještě není. Junior se ráno vzbudil zbytečně brzy a oba potřebovali jít brzy spát. V osm sice oba byli v posteli (resp. na matracích, že) a vypadalo to nadějně, jenže pak Hizballáh poslal salvu raket. Pořádnou. Asi největší, co vůbec pamatujeme. Siréna, bez předchozího upozornění. Už za zvuku výbuchů všude okolo se do mamádu přihnali od televize oba větší a mokrý manžel, co vyběhl ze sprchy. Super divadlo a příliv dopaminu nejsou na ukládání do hajan ty nejlepší podmínky. Na propouštěcí zprávu jsme čekali zatraceně dlouho, skoro do devíti. A nechybělo v ní upozornění, že máme i nadále zůstat poblíž krytů. Prťata pak zůstala vzhůru ještě skoro další půl hodinu.
Mohlo být hůř, samozřejmě. Od psaní tohoto postu už jsem odběhla dvakrát, pálí o sto šest. Nevím, jestli to dneska není místo vína spíš na panáka. Každopádně radši půjdu spát. Slyším sirény, i když žádné nejsou. Hlava, klasika. Doufám, že to s tím údajným spuštěním operace „vyhlazení nepřítele“ Hizballáhem nebude tak horký a že vám tu zítra zas něco pěkného napíšu 
.
