Zdravím po šabatu. Ač venku to vypadalo ponuře kvůli počasí – zataženo, krápalo, bylo takové hnusné dusno – doma byl tradiční rodinný pohodový šabat. Večer s hosty vyšel, manžel se zas blejsknul bohatým skvělým meníčkem a spousta chutného jídla a pití jako obvykle nechyběla. Válku připomnělo upozornění v půl druhé v noci a blízké výbuchy během odpoledne. Další upozornění na blížící se rakety večer chytlo opět muže ve sprše, tak bylo doma trochu humbuku a křiku, jestli to táta stihne – ale ani tentokrát nic nenásledovalo.
Sirény u nás nehoukaly už víc než dva dny. Sem tam normálně zapomínám, že se něco děje, ještě když jsem mimo veškerá média. Jenže jak mi vyvstane na mysl, že bych třeba zaskočila s kamarádkou na kafe nebo do obchodu, hned mi dá realita facku, protože se mi stále nechce za volant ani na chvilku. No a pak taky samozřejmě stačí, když někde v dálce projede motorka (zní to jako siréna), sousedi zabouchnou dveře od auta nebo děcka kopnou do sádrokartonové zdi (to je zas podobné výbuchům) – to člověk nadskočí.
Už dva týdny jsem nevytáhla paty z domu. Nicméně mi dochází, že budu dřív či později muset, bez ohledu na stav. Mluví se o postupném navracení se do institucí minimálně v některých oblastech. Aktuální nařízení platí zatím do pondělního rána – tak jsem zvědavá, s čím přijdou potom. Představa, že zase vozím děti do školy a zpátky a hledám, kam s nimi případně lehnu do příkopu, vůbec není lákavá. Ale tak ještě tam nejsme, tak se nebudem zbytečně stresovat dopředu, že.
Na snímku domácí chala, tradiční šabatový chléb.
