Noc za mě dobrý. Dvě upozornění na blížící se dodávku z Íránu, co ani tentokrát nebyla do naší oblasti doručena. Pak mě asi ve tři vzbudilo vyděšené dítě, že houká siréna a táta leží v obýváku. Měl pravdu, tak jsem se zvedla, že muže přivedu, ale po dvou krocích mi došlo, že telefony neječely a že teda asi houká sousední vesnice. Když už jsem vylezla, tak jsem muže taky vzbudila, že houká a že to nejspíš nejsme my, a vrátila se spát. Neptejte se mě proč, holt tři ráno 
.
Den krásný, slunečný, příjemně teplý. Giyora opět makal na zahradě. Takhle opečovaná nebyla… no nikdy. Pak skočil na menší nákup – večer hostíme kluky z jeho prvního manželství. Dorazí i ten telavivský.
Děti byly většinu dne se mnou vevnitř. Úklid před šabatem, hraní, blbnutí. Kluci vyhrabali další krabici puzzle, tentokrát 1500 kousků. Prvorozený pomohl tátovi venku osekávat keříčky – a přišel se pochlubit okouzlující kudlankou nábožnou, co při té příležitosti potkal. Princezna se mnou symbolicky zalila pár kytiček. Pohodička a hlavně klid 
.
V noci spadla raketa z Libanonu na dům v kibucu Kabri – asi 7 kiláků severně od nás. Fakt, že po přímém zásahu domu máme dva lehce raněné je pro mě přiznám se poměrně uklidňující…
