Nejen, že děcka kvůli palbě včera usnula zas pozdě, taky kvůli ranní palbě brzy vstávala. Ne nějak kriticky brzy, v půl sedmé, ale spali jsme ještě všichni a bývali bychom pokračovali … Jenže ta dvě nejmladší ranní ptáčata, co byla nedospalá, ale usnout znovu už takhle ráno neumí, se tu projevovala tak hlasitě, že už si nedáchl nikdo. Trvalo mi dvě kafe, než jsem se vzpamatovala a přešla mě myšlenka je vystřelit na měsíc. Není to pěkné vzhledem k situaci, ve které se nacházíme, ale je to prostě tak – i ve válce mi nevyspání působí silnou frustraci a vděk za to, co mám, se umí chvilkově vytratit. A nic moc na tom nemění fakt, že jsem si za to převážně mohla sama, protože jsem úplně zbyteně ponocovala.
Den byl podobný většině předchozích – byli jsme doma a na zahradě. Starší kluci byli po dopoledním učení (které jsme přejmenovali z „vyučování na dálku“ na „daleko od vyučování“) pozvaní do nedaleké vesničky ke kamarádovi na oslavu narozenin. V domě to díky tomu značně utichlo, prckové si docela dobře vycházeli vstříc a v jednu chvíli vytahali ven omalovánky a pastelky, že si budou kreslit na sluníčku. Jenže do deseti minut bum bum prásk a už se hnaly zpátky dovnitř a rovnou do mamádu. Nehoukali jsme a ani jsme neslyšeli odnikud sirénu, ale ven už vylezly jen spěšně posbírat pastelky a přenést je do „bezpečí“ domácího krytu. Vzápětí mi telefonoval jeden ze starších, že tam byly šílený pecky – od nich to bylo ještě blíž – a že se radši taky utekli schovat. Oslavu jim to ale nezkazilo, vrátili se nadšení, veselí, plní zážitků a smradlaví od táboráku.
Všichni dneska odpoledne byli na sportovním kroužku u nás ve vesnici – v klubu je dostatečně velký kryt pro všechny účastníky, tak už se to může.
A zvládli jsme dneska ještě jednu oslavu – manželovu. Život jde holt dál 
. Místo plánované večeře v restauraci jsme si objednali domů sushi a pochutnali si společně s dětmi. Připojil se i manželův dospělý syn z předchozího manželství, co od nás bydlí pár kroků. Klasický čokoládový dort se povedlo nespálit a ohňostroj si bližší i vzdálenější sousedi aspoň prozatím odpustili – díky Bohu .
