Rubrika: Z deníku izraelské matky

I dneska píšu! Sice by bylo na seznamu asi tisíc věcí, co bych mohla dělat místo toho, ale pořád ještě si můžu vybrat, že to bude právě příspěvek sem .

Noc u nás zas dobrý, spala jsem klasicky do sedmi, než přeze mě proběhlo první dítě. Pak nějak druhé a já se zbytkem se povalovala do půl deváté. Stihla jsem tak tak upravit mamád pro denní fungování, vrátit peřiny do postelí dětí a poskládat matrace a už přišlo upozornění na dáreček z Íránu. Takže klasický shon, co za těch pár minut stihneme – malá přitáhnout do mamádu puzzle, co ráda skládá, ale pak je neskládá, protože s klukama kouká na Mimi mimozemšťany. Všichni na toaletu a já připravit kafe. Bylo to jen tak tak a už jsme se tam mazali zavřít. I tentokrát jsme vyvázli bez úhony.

Na půl dvanáctou jsem princeznu vezla ke kamarádovi, kde dneska zůstala sama. Maminka ji tam chtěla už v deset a že ji ve čtyři hodí na cvičení, kde jsou spolu s jejím synem. Mně se to zdálo dlouhé, tak jsme usmlouvaly tu půl dvanáctou. Bývala by to asi od desíti dala, moc si to užila. A doma to také bylo o poznání snazší…

Udělala jsem si okruh do přírody, v půlkruhové trajektorii se vzdáleností do 50 metrů od centrálního bodu – mamádu. Kdybych běhala jako Bolt, mohla bych dojít o pěkných pár metrů dál, ale neběhám. I tak to bylo plodné. Zjistila jsem, že fíkovník od loňska moc pěkně zesílil a je osypaný zrajícími plody. Moruše je olistěná a také už plná plodů vyhlížejících sluneční paprsky. Na louce kvetou žluté chryzantény, hořčice a sem tam i něco nežlutého. Potkala jsem berušku a nádherného dudka chocholatého (ulétl než jsem ho stihla vyfotit, sorry).

Kromě toho rána u nás znovu siréna nehoukala. Ale zas toho mraky letělo přes nás a padalo okolo. Zrovna večer, když jsem uspávala mrňouse, spousta raket z Libanonu a některé hooooodně blízko. Výbuchy zaklepaly okenními tabulemi tak silně, že i manžel šel do mamádu za námi. Dvakrát po sobě. Ze zpráv jsme se krátce po útoku dočetli, že raketa poničila dům ve vedlejší vesnici. A několik dalších raket dopadlo do „otevřených prostranství“, což dost jistě bylo do toho pole za plotem vesnice (ano, čtete správně, naše vesnička je tak jako mnoho dalších židovských v Izraeli obehnaná plotem), protože jinak bychom to takhle silně u nás asi necítili. Spoluobyvatelé si následně ve whatsapp fóru stěžovali, že by někdo měl reportovat, jak to houká všude okolo a ne u nás – a pak padají z nebe úlomky. Hlídka ale ve vesnici žádné úlomky neobjevila, tak snad to byl planý poplach…

Naivně jsem si myslela, že když bude malá pryč, stihnu pohnout s úklidnem na Pesach. Blíží se a my se zbavujeme „chamecu“ – pečiva, všeho z mouky a spousta tomu příbuznému. Zatím veškeré naše přípravy spočívají v tom, že jej dojídáme a nekupujeme. Vyklidila a umyla jsem dvě poličky z mrazáku. Možná dvacetinu z toho, co potřebujeme do úterý stihnout, mám hotovou… Ještě mínus šabat, protože o šabatu se neuklízí. Vzhůru nohama se neobrací jen kuchyň, ale celý dům. Děti se jednou ročně zbavují hraček, které je omrzely, vyklízí školní šuplíky, probírají se výtvory a výrobky ze školy a kroužků. Taková obdoba jarního úklidu. Zítra manžel na šabat nemusí (nebo spíš nesmí!!!) vařit, protože potřebujeme dojíst mrazákové zásoby .

Jedna kratší procházka na čerstvém vzduchu a hned vám tu sepisuji takový román. Raději už končím, ať mi u toho neusnete! Akorát se nám venku spustil vydatný slejvák, tak jsem se alespoň uklidnila, že ty dunivé rány v uplynulých minutách byly jenom hromy .

Jsem tu s dnešním reportem! Po úspěšné pondělní akci s návštěvou supermarketu jsem si dneska večer také troufla vypadnout. Na lekci Tóry do domu k paní rabínové. Ano, i naše sekulární vesnička má svého rabína. Od doby, co jsem prošla konverzí k judaismu, poctivě chodím na lekce. Je to vždycky obohacující setkání se super inspirativními lidmi. Blahořečila jsem si, že jsem se vykopala z baráku, a cestou domů (celé dvě minuty, ehm) jsem si v hlavě přemítala, jak hned sednu k počítači a sepíšu dnešní post. S variantou, že mě mezi dveřmi v půl desáté večer přivítá kromě mých chlapců před pubertou taky junior s informací, že nemůže spát, protože ségra řve, jsem teda vůbec nepočítala… Jsou to miláčci. Manžel byl překvapivě taky vzhůru, za což má plusový body, ale že bych to v tu chvíli dokázala ocenit, to úplně ne.

No nic, sedím tu teď. Noc i den klidný, úplně bez sirén. Třikrát blízko výbuchy z útoků na Karmiel, Haifu a Nahariyi. U nás nic, ač náš dům vypadá, jak kdyby ho to dneska trefilo. V ložnici rozložený monopol, všude odstřižky papírů po výrobě origami, rozházené fixy a kostičky lega. Nechápu, jak to dokázali, ve tři odpoledne tu ještě bylo uklizeno. Jsou vážně zlatí, jak nás pečlivě zaměstnávají úplně běžnou rutinou…

Manžel byl už dvakrát běhat a rozplýval se, jak všechno kvete! Říkám si, že se tou vylepšenou statistikou sirén tady u nás nechám možná přesvědčit a vyrazím na procházku do lesa.

Jdu se na to zkusit dobře vyspat

I dneska píšu! Ač tady v Izraeli už máme po půlnoci…

Množíte se mi tu, z čehož mám obrovskou radost. A moc děkuji za všechna ta vyjádření podpory. Nicméně zjišťuji, že už nezvládám reagovat na všechny komentáře – za což se omlouvám. Snažím se je nadále sledovat a na dotazy budu odpovídat v postech, případně na webu. Jak to jenom zvládnu.

Včera v noci mě od počítače zas vyhnala dodávka z Íránu naším směrem. Telefon následně vyhodnotil, že jsme v zasažené oblasti, tak jsme se s manželem zdekovali za dětmi do mamádu, abychom zjistili, že nehoukáme my, ale sousedi. Stane se. Aspoň jsme nemuseli čekat na propouštěcí zprávu a mohli jsme zas hned ven.

Že noc byla po celé zemi pořádně divoká jsme se dozvěděli až ráno. U nás se spalo dobře a bez přerušení. Během dopoledne jeden pěkně silný útok Hizballáhu směr Haifa, co nás nezahnal do mamádu, ale zvedl ze židlí, protože to bylo petard jak v Česku z novoročního ohňostroje. Prý třicet raket. Během odpoledne pro změnu směr Karmiel, ale to bylo znatelně slabší. Pak během přípravy večeře upozornění, že zřejmě budeme houkat. Manžel opékal na plotně kuře, tak mu říkám, ať to tam pořeší, kdyby něco. To něco přišlo už za dvě minuty, v podobě raketového útoku. Zas hrozilo, že si na kuřeti pochutnají kočky, protože to nepořešil, ale i tentokrát to dobře dopadlo. Jeden z mlsných kocourů byl čirou náhodou zavřený s námi a spokojeně spal na polici pod stropem (zkuste ho na fotce najít :-)). Giyoru to uklidnilo jen trochu, ale poslušně trpěl vevnitř celých osm minut, než jsem byla ochotná ho nechat vyjít, zatímco my ostatní způsobně čekali ještě dvě minuty na propouštěcí zprávu. Zjistil, že druhý mlsný kocour neopustil teplé místečko na gauči a kuře zůstalo bez povšimnutí.

Tolik k dnešním útokům sem. Jinak byl krásný den, polojasný, ač na můj vkus moc chladný. Manžel byl od jedenácti do tří na zoom, ale ne neustále, spíš sem tam. Kávičku na zahradě jsme si zvládli v klídku vychutnat. Odpoledne tu měl junior na dvě hodinky kamaráda. Vůbec poprvé, co jsme někoho z kamarádů pozvali k nám od začátku války. Proběhlo to hladce, ale velkou roli v tom jistě hrál fakt, že ve stejné době byl náš nejstarší pryč u svého kamaráda. Ideální konstelace.

Prodloužili nám současný stav (shromažďování do 50 lidí blízko krytů, práce a aktivity jen blízko krytů, žádné školy a školky) do zítřejšího večera. Ne že bychom pak čekali zásadní změnu, ale třeba budeme překvapeni. Naděje umírá poslední. Zatím si dál budeme užívat toho, že jsme tu všichni spolu a skoro nic nám nechybí. Ono se to totiž brzy pravděpodobně změní a manžel bude k dispozici výrazně míň.

Když jsem si ve včerejším postu libovala, jak to byl úplně normální den, hned se to pokazilo. Tak dneska nic takového psát nebudu, přeberte si to sami .

Budíček před sedmou. Ne jen prckové, jako obvykle, ale pěkně celý sever. Dodávka z Íránu… A bylo to do naší oblasti, takže po pár minut od křičícího upozornění z telefonu pěkně další spolu se sirénou z venku. Junior, co krátce předtím vykráčel do obýváku, pěkně naklusal fofrem zpátky do mamádu. A za ním se přiloudal manžel, cosi si brblá pod vousy, že to přece není u nás, tak co to houká. No nevím, kam koukal, bylo to u nás. Jak nás vypustili, vyběhla s nimi hned i princeznička. Já se pokoušela ještě zabrat, ale marně.

Přes den klid, úplný. Kluci poslední zoomy před dvoutýdenními prázdninami. Velkým to takhle online jde dobře, junior to nedává. Ale tak to ostatně platí i o frontální výuce, takže žádná velká změna. Předpokládám, že učitelce angličtiny se přes zoom ze třídy vyhazuje snáz.

Včera jsem si večer vyměňovala zprávy s kamarádkou z vesnice, co je doma sama s třemi dětmi (rok, 8 a 11) a do toho se pokouší pracovat (manžel v práci 8 – 18). Prý jestli nevypadne, asi jí z toho hrábne, a jestli jdu s ní. Jo, je to tak, v určité fázi je představa raketového útoku, když jste venku, už únosná… Mně se s dětmi ani samotné ven nechce, ale takhle s dospělou oporou, to zas jo. Akorát včera manžel od sedmi do desíti zoomoval, tak jsme to domluvily na dnešek. Že si dáme „výlet“ do supermarketu do vedlejší vesnice. Vyzvedla mě po sedmé večer (jo, ještě navíc řídila a já se jen vezla!) a během bloudění po obřím obchodě, kde tak nějak za běhu probíhá rekonstrukce a je tam všechno jinak, než jsme zvyklé, jsme si zvládly slušně popovídat. Malé rostou zoubky, začíná chodit, při firemních zoomech se po ní sápe… Jak jsem říkala, my jsme proti většině Izraele v sakra dobré situaci…

Hezky strávené dvě hodiny. Giyora byl na nákupu dopoledne, tak jsem utratila jsem jen za jahody, co jsem zapomněla objednat včera od farmáře, a za artyčoky, protože byly fakt pěkný a mám na ně chuť. Večeři jsem dostala naservírovanou ještě před odjezdem. Když jsme posledně objednali manželovi k narozeninám sushi, kluci fňukali, že „táta umí lepší“. Zbyly omáčky, zázvor a wasabi, čili škoda to nechat zkazit, že. Tak manžel dneska udělal to tátovo sushi. No nemáme my se ;)).

Tak ano, skvělou noc jsme měli! Teda po té, co jsem mazala po půlnoci s malou na toaletu kvůli tomu bolavému bříšku – díky Bohu se to tím vyřešilo. A spala jsem pak úplně bez přerušení až do sedmi do rána, kdy přeze mě proběhlo první dítě do obýváku k manželovi. Pak jsem se v polospánku, kdy asi po půl hodině zmizelo druhé mrňavé dítě, povalovala až do krásných půl deváté.

Měla bych uvést na pravou míru, že my nejsme úplně typický příklad toho, jak se teď v Izraeli ve válce žije. Máme mamád v domě – to víc než polovina domácností v Izraeli nemá. Bydlíme v oblasti, kde nejsou žádné zajímavé cíle, čili na nás nepřítel rakety ani drony moc neplácá. Obvykle to prostě letí někam – na Haifu, na Karmiel, na Akko – přes nás. A po cestě to odstřelují někde okolo třeba, tak nás zahánějí do krytů, abychom byli chránění od dopadů „úlomků“. Které třeba v případě těch íranských raket jsou neskutečně obrovský – až by se hodilo vymyslet nějaké jiné slovo, co by ten bordel popisovalo líp, než „úlomek“. Samozřejmě se může stát, že sem mířit budou, nebo že to sem spadne, ač nemířili, páč je to šmejd vyrobený kdoví kde… Ta pravděpodobnost velká není. Jasně, tělu se to vysvětlit nedá, když zrovna houká siréna, ale hlava to po většinu času ví.

Další super výhodu máme v tom, že jsme s mužem oba doma. On je učitel a školy jsou zavřené. Není třídní učitel, učí jen jeden předmět, plus vede kurzy. Občas odučí hodinu přes zoom, občas musí pár hodin připravovat materiál, občas má kurz, kterého se musí účastnit (také přes zoom). Já jsem byla od začátku války na dovolené, pak na neplaceném volnu a pak jsem dala výpověď. Protože prostě můžu a je cennější, že budu doma, než abych denně riskovala život dojezdem na místo, kde dostávám minimální plat. Typičtější případ je ten, že jeden z rodičů pracuje a dojíždí, zatímco druhý se pokouší pracovat mezi staráním se o děti. Nebo že jeden z rodičů je odveden.

Máme prostorný dům se zahradou a krásným výhledem, čtyři kočky, dva králíky. Děti mají poblíž kamarády a občas se i přes tristní podmínky nějaké setkání zadaří. Dneska byl junior u kamaráda a oba větší se sešli s partou teenagerů v místním klubu, kde jim vedoucí zařídili promítání filmu. I popcorn dostali. Prostorný kryt i s toaletami je součástí stavení. Krátce po poledni dorazila do vesnice část učitelského sboru a přivezli klukům balíčky k Purim, co nedostali, protože Purim ve škole se kvůli válce nekonal. Tím chci naznačit, že i kdybychom náhodou hodlali vydat sumu za letenky do Čech pro mě a děti (manžel nemůže odjet mimo prázdniny) a odletěli, zdaleka tam nemáme takové zázemí, jako tu. Děti česky neumí a jak těžké to je, když jsem tam s nimi sama, už jsem si vyzkoušela po 7. říjnu 2023. Doteď mám dojem, že z toho mají větší trauma než by bývaly měly, kdybychom neodjeli…

Tim jsem možná částečně i odpověděla na otázku, proč tu zůstáváme, co se sem tam v komentářích objeví .

Dneska měl manžel hodně schůzek přes zoom, mezi nimi připravoval materiály a odvážel a přivážel děti. Já byla bez přestání zatížená požadavky od prcků, přípravou jídla, praním, řešením katastrof od rozlitého mléka přes rozsypané třpytky a krvácející ranky… Náročný den pro nás oba, pro nás všechny. Ale zas tak pěkně plný, že člověk na válku neměl čas myslet – neměla jsem vůbec příležitost sednout k počítači. A ani jednou jsme nehoukali. Nicméně na slibované recepty nebo popis přípravy na šabat dneska zřejmě zas nedojde, jsem hotová. Ale jednou čas přijde!

Foto z klubu (takový místní „kulturák“ by se asi dalo říct ;)) z promítání filmu pro teenagery z vesničky.

EDIT 23:17 – upozornění na blížící se rakety naším směrem a možnou sirénu

EDIT 23:30 – zpráva, že je po události. Nehoukali jsme

Vyspali jsme se skvěle! Noc klidná byla – a i den. Pokud tedy nepočítám šestkrát vydatné krupobití a nespočet hromů, kdy děcka často mazala do mamádu, protože kdo se v tom má vyznat, že jo. Je fakt, že pozdně odpolední palba na nedalekou Nahariyi zněla úplně stejně. Pršelo s malými přestávkami opravdu celý den a stejné počasí by mělo vydržet týden i déle. Aspoň nám může být o něco míň líto, že nikam nemůžeme.

Šabatovou večeři jsme jedli v úzkém rodinném kruhu. Chamin se povedl na jedničku – jako ostatně pokaždé od doby, co jej manžel dělá podle babiččina receptu. Sibuju, že se časem o recept na chamin i další dobroty podělím.

Když jsem konečně zahnala do hajan všechny děti, manžel si sedl ke zprávám a já k počítači, že vám sem něco sepíšu – ozval se z telefonu onen řezavý nepříjemný zvuk. Upozornění na rakety blížící se na sever. Manžel, co si až po třech minutách vzpomněl, že by si mohl odskočit, to skoro nestihl – a už jsme houkali. Tři už spící děti se neprobudily. Čtvrtý nerušeně pokračoval ve čtení knížky. Tupé vzdálené výbuchy, nepříjemných deset minut v mamádu. Po shlédnutí zpráv o tom, co se stalo a děje na jihu (dopady ve městech Dimona a Arad), se člověku honí v hlavě kde co. Holt nepříjemná realita.

Ale už jsme zas v pořádku vypuštěni ven a pokračujeme v přerušené činnosti. Tedy skoro, protože malá se probudila, že jí bolí bříško. Teď je u ní manžel, ale jako příslib klidné noci to nezní…

Na fotce obrázek, co včera vybarvovala. A já jdu manžela vystřídat.

Zdravím zas před šabatem. Po kolikáté už, uf. Máme za sebou klidnou noc (naposledy rakety těsně po půlnoci) a (zatím) klidný den. Tedy u nás, v centru je to dneska pěkně ostré. Zahájili jsme úklid na Pesach, přece jen se to blíží. Kluci z toho vůbec nejsou nadšení. Manžel chystá na večeři chamin, což je takové hutné jídlo do jednoho hrnce, co se dlouhé hodiny peče v troubě a hodí se na chladnější dny, co nás prý teď čekají. Od rána to tu krásně voní.

Dopoledne pršelo, kytičky a stromečky jsou opláchnuté. Ale výhled na Haifu poněkud nezvykle zamlžený. Doufám, že za to nemůže včerejší poškození rafinerie.

Kromě úklidu stejný program jako tři uplynulé týdny – Monopoly, puzzle, vybarvování… A hlavně hašteření, křičení, rozčilování se a sem tam nějaká rána padne. Mezi dětmi tedy. Ač ráno, když mě opět vytáhly z matrace v mamádu dřív, než by se mi líbilo, jsem na ně také zrovna milá nebyla.

Odpoledne se obloha protrhala a stihly jsme si s malou udělat aspoň pár koleček okolo baráku. A vyfotit tu Haifu.

Dneska jsem si pro vás připravila mamád. Hodně se ptáte a pořád přichází noví (vítám :-)), co se také ptají.

Takže mamad je zkratka merchav mugan dirati, což je v překladu „ochranný domácí prostor“ . Domácí kryt. Je povinný u všech staveb od roku 1993 – bytů i domů. Bez mamádu stavbu nezkolaudují. Jedná se o místnost, co je součástí domu nebo bytu – se zavedenou elektřinou, internetem, často i klimatizací (ač tady jsou nějaké speciální podmínky, protože místnost musí být po zavření oken a dveří vzduchotěsná). Má silné betonové zdi, speciální okno a dveře odolné proti tlakové vlně po výbuchu rakety nebo jejích střepin. Má předepsanou minimální velikost, sílu zdí, kvalitu betonu a další (nejspíš).

Náš mamád je poměrně malý, asi 10 metrů čtverečních. Při stavbě domu a ještě dlouhé roky poté jsme nepředpokládali, že někdy budeme potřebovat v mamádu strávit víc než deset minut. Na doběh od sirény jsme měli avizovaných 45 vteřin a pravidlo bylo setrvat deset minut – a pak jít zas ven. Jenže svět jde kupředu a když to na nás letí z Libanonu teď, máme 30 vteřin (a to si nejsem úplně jistá, jestli to není míň). Za půl minuty nemáte v noci šanci posbírat v pokojích spící děti a dotáhnout je do mamádu. A už vůbec nepřipadá v úvahu, že by se po propuštění ven zas hezky vrátily do svých postelí spinkat. Čili trochu nepředpokládaně se od roku 2024 náš mamád příležitostně proměňuje na ložnici – mojí a našich 4 dětí (muž se už nevmáčkne). Když nám to došlo, museli jsme jej úplně předělat. Půlka místnosti byla hrací koutek a druhá špajz a trochu kůlna. Plus je tam velký mrazák, co prostě nemáme, kam jinam přesunout. Giyora (manžel) boural částečnou příčku, aby se vytvořil prostor pro matrace. Aktuálně náš mamád slouží jako pokoj nejstaršího syna, se sestavou bubnů pod postelí – galerií. Mrazák tam i nadále je a polička s konzervami také, ale nikoho to neruší, protože on tam stejně obvykle nechce spát. Když vypukne válka, bubny se rozstrkají po domě a vznikne prostor pro matrace. Máme tam přivedený internet, což děckám umožňuje koukat na počítači na pohádku, když nás tam zažene siréna. Voda ani toaleta tam není – ale jsou mamády, kde je. Pro malou máme vždy připravený nočník a my ostatní to zatím nějak ustáli. Při nejhorším… No, to tu nebudu rozebírat :-). Když houkáme v noci, manžel, co spí na gauči v obýváku (z ložnice by to měl zbytečně dál), se přišourá k nám (sorry, to fakt nejde líp vyjádřit, opravdu nepospíchá…) a zabouchne dveře. Děti to často vůbec neprobudí. Doba strávená v mamádu se teď nepočítá na minuty, ale čekáme, kdy obdržíme propouštěcí zprávu. Takže tam můžeme takhle zavření strávit různou dobu. Náš současný rekord je 2 hodiny, nejkratší asi 6 minut po dohoukání sirény.

Přikládám fota. Snad jste si udělali dostatečně dobrou představu :-).

Oukej, takže další den křičících oznámení z telefonu, houkání a výbuchů. Vzdálených naštěstí. Víc a míň. Občas se zaklepou okna, ale kdyby zůstalo jen u toho, člověk bude rád.

Noc nebyla žádný med, ale také žádná hrůza. 4:41, 5:18 a 5:43 upozornění na raketu mířící naším směrem. Před tou šestou to houkalo vedle a mysleli jsme, že je to u nás, takže se manžel přiloudal a přisedl k nám. Dost jsem se obávala, že se mrňousové už nevrátí spát. Ale vrátili, oni včera usnuli vážně pozdě. A já byla tak hotová, že teprve teď zpětně koukám, že to bylo 3x, ani jsem si to nepamatovala. 7:31 zas a tentokrát siréna a rakety i na nás. V 7:46 nás propustili z mamádu a oba malí samozřejmě vystřelili s tátou. Mně a zbytku se povedlo pospávat až do půl deváté.

Prvně od začátku války jsem vyrazila mimo zahradu. Princezna byla pozvaná ke kamarádovi a vzhledem k situaci jsem se rozhodla, že ji tam samotnou nenechám. Máme to k nim sotva kilák, na druhou stranu vesnice. Ale připadalo mi to mnohem delší… A dorazili jsme – s ohňostrojem nad hlavou. Čtyři moc pěkné odstřely raket mířících někam na Karmiel. Ani nás to nerozhodilo. Rozhodně lepší než kdyby začala houkat siréna.

Po dvou hodinách jsme se vrátily v pořádku a bez úhony domů a naplno jsem převzala péči o všechny děti. Giyora nutně musel dodělat novou osnovu pro kurz průvodců. Dneska jsem se svojí tichou hodinkou měla smůlu. Holt ne pokaždé je možnost. Ale zvládl to a docela dobře. I by stihl ještě večer nakoupit, ale přesně ve chvíli, kdy se chystal vyrazit, přišlo zas upozornění, od odpoledne třetí. A tentokrát útok následoval a přidal se i Libanon, tak jsme v mamádu trčeli přes dvacet minut. Nákup se odkládá.

Já se motala zas hodně v kuchyni. Zbavila jsem nás jednoho balení burákového másla a upekla sušenky. Lehce jsem je spálila a rakety za to tentokrát nemůžou. Jenom jsem zapomněla po upečení otevřít dveře trouby…

Taky jsem děckám vyráběla domácí mallawach. Je to všehovšudy placka z listového těsta, co se jí s posekanými rajčaty. Když se to koupí jako polotovat, je v tom spousta margarínu a chemikálie, tak raději dělám domácí. Jenže je to příšerně pracný. Pekla jsem souběžně na dvou pánvích, aby to bylo rychlejší – a vyšlo to! Recept časem dodám. Ale dneska už zas padám na čumu a chystám se do hajan. Při nejhorším najdete v angličtině a překladač… Koukám, že se tomu říká i Yemenite Jewish Pancake, to jsem ani nevěděla (https://food52.com/…/72132-malawach-yemenite-jewish…).

Taky jsem sepsala na blog článek o mamádu, hodně se ptáte:

MAMÁD

Dobrou noc. Kéž ji přeruší jen kopance prcků (co mě jindy umí tak prudit ;)).

Dneska jsme tomu zas neunikli. Tři upozornění, ve dvou přípaech z toho byla siréna upozorňující na raketový útok. Ráno chlapce připravila o vyučovací půl hodinu přes zoom a k večeru přerušila manželovi schůzku (také přes zoom). V obou případech jsme slyšeli jen protiraketovku, zaplaťpánbu. Pak jsme tu měli asi ještě dvě tři akce, kdy to bouchalo okolo. Zajímavou změnou je výrazné zkrácení času, po kterém nás pustili z mamádu (domácího krytu). Asi někdo projel statistiky a zjistil, že být tam zaseklí 15 – 20 minut nikomu život nezachrání. A že vlastně stačí šest minut. Děcka jsou zklamaný, protože nestihnou celý díl Mimi vetřelců, které obvykle sledují během útoků v mamádu na počítači.

Venku ráno ještě svítilo slunko, ale děsně foukalo, takže to bylo jen na přípravu zahrady na blížící se déšť.

Převážně jsme byli vevnitř. Klasicky stavění puzzle, Monopol, magnetická stavebnice, trochu sudoku a kreslení. Málo pohybu. Teda děti – mně nechyběl. Byla jsem na ně většinu dne sama, manžel měl školení přes zoom a schůzky. Mezi plněním různých požadvaků a pomáháním se vším možným jsem sotva zvládla udělat něco k obědu. Malá princezna po poledni fňukala, že ji bolí bříško (přísahám, že to nemá co dělat s mým vařením! , a usnula. Čili mi tu pak strašili všichni skoro do půl jedenácté a to už opravdu není doba, kdy jsem schopna na ně být milá. Ale nedopadlo to až tak zle – zřejmě díky tomu, že jsem zas měla mezi čtvrtou a pátou odpolední na hodinu oraz.

Dostali jsme oficiální oznámení, že stav se nemění do čtvrtka 19.3. Stále shromažďování do max 50 lidí blízko krytů – žádné školy ani školky. 24. března začínají dva týdny pesachových prázdnin, takže nás dost jistě čekají krásné další minimálně tři týdny spolu doma. Zpestřené budou navíc tím, že manžel povede kurz budoucích průvodců. Je to tábor na tři dny, kdy měl být pryč. Vzhledem k situaci to bude přes zoom… Co udělám se svými super hlučnými dětmi se mě neptejte. Ale kéž tohle jsou naše starosti, že .

Dneska jsem přes den nepořídila vůbec žádné foto, tak přikládám akuálně spící děcka v mamádu. Jeden nahoře, tři dole. A já se jdu co nevidět vmáčknout někam mezi ně…