Vyspali jsme se skvěle! Noc klidná byla – a i den. Pokud tedy nepočítám šestkrát vydatné krupobití a nespočet hromů, kdy děcka často mazala do mamádu, protože kdo se v tom má vyznat, že jo. Je fakt, že pozdně odpolední palba na nedalekou Nahariyi zněla úplně stejně. Pršelo s malými přestávkami opravdu celý den a stejné počasí by mělo vydržet týden i déle. Aspoň nám může být o něco míň líto, že nikam nemůžeme.
Šabatovou večeři jsme jedli v úzkém rodinném kruhu. Chamin se povedl na jedničku – jako ostatně pokaždé od doby, co jej manžel dělá podle babiččina receptu. Sibuju, že se časem o recept na chamin i další dobroty podělím.
Když jsem konečně zahnala do hajan všechny děti, manžel si sedl ke zprávám a já k počítači, že vám sem něco sepíšu – ozval se z telefonu onen řezavý nepříjemný zvuk. Upozornění na rakety blížící se na sever. Manžel, co si až po třech minutách vzpomněl, že by si mohl odskočit, to skoro nestihl – a už jsme houkali. Tři už spící děti se neprobudily. Čtvrtý nerušeně pokračoval ve čtení knížky. Tupé vzdálené výbuchy, nepříjemných deset minut v mamádu. Po shlédnutí zpráv o tom, co se stalo a děje na jihu (dopady ve městech Dimona a Arad), se člověku honí v hlavě kde co. Holt nepříjemná realita.
Ale už jsme zas v pořádku vypuštěni ven a pokračujeme v přerušené činnosti. Tedy skoro, protože malá se probudila, že jí bolí bříško. Teď je u ní manžel, ale jako příslib klidné noci to nezní…
Na fotce obrázek, co včera vybarvovala. A já jdu manžela vystřídat.
