Jsem tu s dnešním reportem! Po úspěšné pondělní akci s návštěvou supermarketu jsem si dneska večer také troufla vypadnout. Na lekci Tóry do domu k paní rabínové. Ano, i naše sekulární vesnička má svého rabína. Od doby, co jsem prošla konverzí k judaismu, poctivě chodím na lekce. Je to vždycky obohacující setkání se super inspirativními lidmi. Blahořečila jsem si, že jsem se vykopala z baráku, a cestou domů (celé dvě minuty, ehm) jsem si v hlavě přemítala, jak hned sednu k počítači a sepíšu dnešní post. S variantou, že mě mezi dveřmi v půl desáté večer přivítá kromě mých chlapců před pubertou taky junior s informací, že nemůže spát, protože ségra řve, jsem teda vůbec nepočítala… Jsou to miláčci. Manžel byl překvapivě taky vzhůru, za což má plusový body, ale že bych to v tu chvíli dokázala ocenit, to úplně ne.
No nic, sedím tu teď. Noc i den klidný, úplně bez sirén. Třikrát blízko výbuchy z útoků na Karmiel, Haifu a Nahariyi. U nás nic, ač náš dům vypadá, jak kdyby ho to dneska trefilo. V ložnici rozložený monopol, všude odstřižky papírů po výrobě origami, rozházené fixy a kostičky lega. Nechápu, jak to dokázali, ve tři odpoledne tu ještě bylo uklizeno. Jsou vážně zlatí, jak nás pečlivě zaměstnávají úplně běžnou rutinou… 
Manžel byl už dvakrát běhat a rozplýval se, jak všechno kvete! Říkám si, že se tou vylepšenou statistikou sirén tady u nás nechám možná přesvědčit a vyrazím na procházku do lesa.
Jdu se na to zkusit dobře vyspat 
