Když jsem si ve včerejším postu libovala, jak to byl úplně normální den, hned se to pokazilo. Tak dneska nic takového psát nebudu, přeberte si to sami 
.
Budíček před sedmou. Ne jen prckové, jako obvykle, ale pěkně celý sever. Dodávka z Íránu… A bylo to do naší oblasti, takže po pár minut od křičícího upozornění z telefonu pěkně další spolu se sirénou z venku. Junior, co krátce předtím vykráčel do obýváku, pěkně naklusal fofrem zpátky do mamádu. A za ním se přiloudal manžel, cosi si brblá pod vousy, že to přece není u nás, tak co to houká. No nevím, kam koukal, bylo to u nás. Jak nás vypustili, vyběhla s nimi hned i princeznička. Já se pokoušela ještě zabrat, ale marně.
Přes den klid, úplný. Kluci poslední zoomy před dvoutýdenními prázdninami. Velkým to takhle online jde dobře, junior to nedává. Ale tak to ostatně platí i o frontální výuce, takže žádná velká změna. Předpokládám, že učitelce angličtiny se přes zoom ze třídy vyhazuje snáz.
Včera jsem si večer vyměňovala zprávy s kamarádkou z vesnice, co je doma sama s třemi dětmi (rok, 8 a 11) a do toho se pokouší pracovat (manžel v práci 8 – 18). Prý jestli nevypadne, asi jí z toho hrábne, a jestli jdu s ní. Jo, je to tak, v určité fázi je představa raketového útoku, když jste venku, už únosná… Mně se s dětmi ani samotné ven nechce, ale takhle s dospělou oporou, to zas jo. Akorát včera manžel od sedmi do desíti zoomoval, tak jsme to domluvily na dnešek. Že si dáme „výlet“ do supermarketu do vedlejší vesnice. Vyzvedla mě po sedmé večer (jo, ještě navíc řídila a já se jen vezla!) a během bloudění po obřím obchodě, kde tak nějak za běhu probíhá rekonstrukce a je tam všechno jinak, než jsme zvyklé, jsme si zvládly slušně popovídat. Malé rostou zoubky, začíná chodit, při firemních zoomech se po ní sápe… Jak jsem říkala, my jsme proti většině Izraele v sakra dobré situaci…
Hezky strávené dvě hodiny. Giyora byl na nákupu dopoledne, tak jsem utratila jsem jen za jahody, co jsem zapomněla objednat včera od farmáře, a za artyčoky, protože byly fakt pěkný a mám na ně chuť. Večeři jsem dostala naservírovanou ještě před odjezdem. Když jsme posledně objednali manželovi k narozeninám sushi, kluci fňukali, že „táta umí lepší“. Zbyly omáčky, zázvor a wasabi, čili škoda to nechat zkazit, že. Tak manžel dneska udělal to tátovo sushi. No nemáme my se ;)).
