I dneska píšu! Sice by bylo na seznamu asi tisíc věcí, co bych mohla dělat místo toho, ale pořád ještě si můžu vybrat, že to bude právě příspěvek sem 
.
Noc u nás zas dobrý, spala jsem klasicky do sedmi, než přeze mě proběhlo první dítě. Pak nějak druhé a já se zbytkem se povalovala do půl deváté. Stihla jsem tak tak upravit mamád pro denní fungování, vrátit peřiny do postelí dětí a poskládat matrace a už přišlo upozornění na dáreček z Íránu. Takže klasický shon, co za těch pár minut stihneme – malá přitáhnout do mamádu puzzle, co ráda skládá, ale pak je neskládá, protože s klukama kouká na Mimi mimozemšťany. Všichni na toaletu a já připravit kafe. Bylo to jen tak tak a už jsme se tam mazali zavřít. I tentokrát jsme vyvázli bez úhony.
Na půl dvanáctou jsem princeznu vezla ke kamarádovi, kde dneska zůstala sama. Maminka ji tam chtěla už v deset a že ji ve čtyři hodí na cvičení, kde jsou spolu s jejím synem. Mně se to zdálo dlouhé, tak jsme usmlouvaly tu půl dvanáctou. Bývala by to asi od desíti dala, moc si to užila. A doma to také bylo o poznání snazší…
Udělala jsem si okruh do přírody, v půlkruhové trajektorii se vzdáleností do 50 metrů od centrálního bodu – mamádu. Kdybych běhala jako Bolt, mohla bych dojít o pěkných pár metrů dál, ale neběhám. I tak to bylo plodné. Zjistila jsem, že fíkovník od loňska moc pěkně zesílil a je osypaný zrajícími plody. Moruše je olistěná a také už plná plodů vyhlížejících sluneční paprsky. Na louce kvetou žluté chryzantény, hořčice a sem tam i něco nežlutého. Potkala jsem berušku a nádherného dudka chocholatého (ulétl než jsem ho stihla vyfotit, sorry).
Kromě toho rána u nás znovu siréna nehoukala. Ale zas toho mraky letělo přes nás a padalo okolo. Zrovna večer, když jsem uspávala mrňouse, spousta raket z Libanonu a některé hooooodně blízko. Výbuchy zaklepaly okenními tabulemi tak silně, že i manžel šel do mamádu za námi. Dvakrát po sobě. Ze zpráv jsme se krátce po útoku dočetli, že raketa poničila dům ve vedlejší vesnici. A několik dalších raket dopadlo do „otevřených prostranství“, což dost jistě bylo do toho pole za plotem vesnice (ano, čtete správně, naše vesnička je tak jako mnoho dalších židovských v Izraeli obehnaná plotem), protože jinak bychom to takhle silně u nás asi necítili. Spoluobyvatelé si následně ve whatsapp fóru stěžovali, že by někdo měl reportovat, jak to houká všude okolo a ne u nás – a pak padají z nebe úlomky. Hlídka ale ve vesnici žádné úlomky neobjevila, tak snad to byl planý poplach…
Naivně jsem si myslela, že když bude malá pryč, stihnu pohnout s úklidnem na Pesach. Blíží se a my se zbavujeme „chamecu“ – pečiva, všeho z mouky a spousta tomu příbuznému. Zatím veškeré naše přípravy spočívají v tom, že jej dojídáme a nekupujeme. Vyklidila a umyla jsem dvě poličky z mrazáku. Možná dvacetinu z toho, co potřebujeme do úterý stihnout, mám hotovou… Ještě mínus šabat, protože o šabatu se neuklízí. Vzhůru nohama se neobrací jen kuchyň, ale celý dům. Děti se jednou ročně zbavují hraček, které je omrzely, vyklízí školní šuplíky, probírají se výtvory a výrobky ze školy a kroužků. Taková obdoba jarního úklidu. Zítra manžel na šabat nemusí (nebo spíš nesmí!!!) vařit, protože potřebujeme dojíst mrazákové zásoby 
.
Jedna kratší procházka na čerstvém vzduchu a hned vám tu sepisuji takový román. Raději už končím, ať mi u toho neusnete! Akorát se nám venku spustil vydatný slejvák, tak jsem se alespoň uklidnila, že ty dunivé rány v uplynulých minutách byly jenom hromy 
.
