Tak ano, skvělou noc jsme měli! Teda po té, co jsem mazala po půlnoci s malou na toaletu kvůli tomu bolavému bříšku – díky Bohu se to tím vyřešilo. A spala jsem pak úplně bez přerušení až do sedmi do rána, kdy přeze mě proběhlo první dítě do obýváku k manželovi. Pak jsem se v polospánku, kdy asi po půl hodině zmizelo druhé mrňavé dítě, povalovala až do krásných půl deváté.
Měla bych uvést na pravou míru, že my nejsme úplně typický příklad toho, jak se teď v Izraeli ve válce žije. Máme mamád v domě – to víc než polovina domácností v Izraeli nemá. Bydlíme v oblasti, kde nejsou žádné zajímavé cíle, čili na nás nepřítel rakety ani drony moc neplácá. Obvykle to prostě letí někam – na Haifu, na Karmiel, na Akko – přes nás. A po cestě to odstřelují někde okolo třeba, tak nás zahánějí do krytů, abychom byli chránění od dopadů „úlomků“. Které třeba v případě těch íranských raket jsou neskutečně obrovský – až by se hodilo vymyslet nějaké jiné slovo, co by ten bordel popisovalo líp, než „úlomek“. Samozřejmě se může stát, že sem mířit budou, nebo že to sem spadne, ač nemířili, páč je to šmejd vyrobený kdoví kde… Ta pravděpodobnost velká není. Jasně, tělu se to vysvětlit nedá, když zrovna houká siréna, ale hlava to po většinu času ví.
Další super výhodu máme v tom, že jsme s mužem oba doma. On je učitel a školy jsou zavřené. Není třídní učitel, učí jen jeden předmět, plus vede kurzy. Občas odučí hodinu přes zoom, občas musí pár hodin připravovat materiál, občas má kurz, kterého se musí účastnit (také přes zoom). Já jsem byla od začátku války na dovolené, pak na neplaceném volnu a pak jsem dala výpověď. Protože prostě můžu a je cennější, že budu doma, než abych denně riskovala život dojezdem na místo, kde dostávám minimální plat. Typičtější případ je ten, že jeden z rodičů pracuje a dojíždí, zatímco druhý se pokouší pracovat mezi staráním se o děti. Nebo že jeden z rodičů je odveden.
Máme prostorný dům se zahradou a krásným výhledem, čtyři kočky, dva králíky. Děti mají poblíž kamarády a občas se i přes tristní podmínky nějaké setkání zadaří. Dneska byl junior u kamaráda a oba větší se sešli s partou teenagerů v místním klubu, kde jim vedoucí zařídili promítání filmu. I popcorn dostali. Prostorný kryt i s toaletami je součástí stavení. Krátce po poledni dorazila do vesnice část učitelského sboru a přivezli klukům balíčky k Purim, co nedostali, protože Purim ve škole se kvůli válce nekonal. Tím chci naznačit, že i kdybychom náhodou hodlali vydat sumu za letenky do Čech pro mě a děti (manžel nemůže odjet mimo prázdniny) a odletěli, zdaleka tam nemáme takové zázemí, jako tu. Děti česky neumí a jak těžké to je, když jsem tam s nimi sama, už jsem si vyzkoušela po 7. říjnu 2023. Doteď mám dojem, že z toho mají větší trauma než by bývaly měly, kdybychom neodjeli…
Tim jsem možná částečně i odpověděla na otázku, proč tu zůstáváme, co se sem tam v komentářích objeví 
.
Dneska měl manžel hodně schůzek přes zoom, mezi nimi připravoval materiály a odvážel a přivážel děti. Já byla bez přestání zatížená požadavky od prcků, přípravou jídla, praním, řešením katastrof od rozlitého mléka přes rozsypané třpytky a krvácející ranky… Náročný den pro nás oba, pro nás všechny. Ale zas tak pěkně plný, že člověk na válku neměl čas myslet – neměla jsem vůbec příležitost sednout k počítači. A ani jednou jsme nehoukali. Nicméně na slibované recepty nebo popis přípravy na šabat dneska zřejmě zas nedojde, jsem hotová. Ale jednou čas přijde!
Foto z klubu (takový místní „kulturák“ by se asi dalo říct ;)) z promítání filmu pro teenagery z vesničky.
EDIT 23:17 – upozornění na blížící se rakety naším směrem a možnou sirénu
EDIT 23:30 – zpráva, že je po události. Nehoukali jsme 
