Rubrika: Z deníku izraelské matky

Dneska jsem si pro vás připravila mamád. Hodně se ptáte a pořád přichází noví (vítám :-)), co se také ptají.

Takže mamad je zkratka merchav mugan dirati, což je v překladu „ochranný domácí prostor“ . Domácí kryt. Je povinný u všech staveb od roku 1993 – bytů i domů. Bez mamádu stavbu nezkolaudují. Jedná se o místnost, co je součástí domu nebo bytu – se zavedenou elektřinou, internetem, často i klimatizací (ač tady jsou nějaké speciální podmínky, protože místnost musí být po zavření oken a dveří vzduchotěsná). Má silné betonové zdi, speciální okno a dveře odolné proti tlakové vlně po výbuchu rakety nebo jejích střepin. Má předepsanou minimální velikost, sílu zdí, kvalitu betonu a další (nejspíš).

Náš mamád je poměrně malý, asi 10 metrů čtverečních. Při stavbě domu a ještě dlouhé roky poté jsme nepředpokládali, že někdy budeme potřebovat v mamádu strávit víc než deset minut. Na doběh od sirény jsme měli avizovaných 45 vteřin a pravidlo bylo setrvat deset minut – a pak jít zas ven. Jenže svět jde kupředu a když to na nás letí z Libanonu teď, máme 30 vteřin (a to si nejsem úplně jistá, jestli to není míň). Za půl minuty nemáte v noci šanci posbírat v pokojích spící děti a dotáhnout je do mamádu. A už vůbec nepřipadá v úvahu, že by se po propuštění ven zas hezky vrátily do svých postelí spinkat. Čili trochu nepředpokládaně se od roku 2024 náš mamád příležitostně proměňuje na ložnici – mojí a našich 4 dětí (muž se už nevmáčkne). Když nám to došlo, museli jsme jej úplně předělat. Půlka místnosti byla hrací koutek a druhá špajz a trochu kůlna. Plus je tam velký mrazák, co prostě nemáme, kam jinam přesunout. Giyora (manžel) boural částečnou příčku, aby se vytvořil prostor pro matrace. Aktuálně náš mamád slouží jako pokoj nejstaršího syna, se sestavou bubnů pod postelí – galerií. Mrazák tam i nadále je a polička s konzervami také, ale nikoho to neruší, protože on tam stejně obvykle nechce spát. Když vypukne válka, bubny se rozstrkají po domě a vznikne prostor pro matrace. Máme tam přivedený internet, což děckám umožňuje koukat na počítači na pohádku, když nás tam zažene siréna. Voda ani toaleta tam není – ale jsou mamády, kde je. Pro malou máme vždy připravený nočník a my ostatní to zatím nějak ustáli. Při nejhorším… No, to tu nebudu rozebírat :-). Když houkáme v noci, manžel, co spí na gauči v obýváku (z ložnice by to měl zbytečně dál), se přišourá k nám (sorry, to fakt nejde líp vyjádřit, opravdu nepospíchá…) a zabouchne dveře. Děti to často vůbec neprobudí. Doba strávená v mamádu se teď nepočítá na minuty, ale čekáme, kdy obdržíme propouštěcí zprávu. Takže tam můžeme takhle zavření strávit různou dobu. Náš současný rekord je 2 hodiny, nejkratší asi 6 minut po dohoukání sirény.

Přikládám fota. Snad jste si udělali dostatečně dobrou představu :-).

Oukej, takže další den křičících oznámení z telefonu, houkání a výbuchů. Vzdálených naštěstí. Víc a míň. Občas se zaklepou okna, ale kdyby zůstalo jen u toho, člověk bude rád.

Noc nebyla žádný med, ale také žádná hrůza. 4:41, 5:18 a 5:43 upozornění na raketu mířící naším směrem. Před tou šestou to houkalo vedle a mysleli jsme, že je to u nás, takže se manžel přiloudal a přisedl k nám. Dost jsem se obávala, že se mrňousové už nevrátí spát. Ale vrátili, oni včera usnuli vážně pozdě. A já byla tak hotová, že teprve teď zpětně koukám, že to bylo 3x, ani jsem si to nepamatovala. 7:31 zas a tentokrát siréna a rakety i na nás. V 7:46 nás propustili z mamádu a oba malí samozřejmě vystřelili s tátou. Mně a zbytku se povedlo pospávat až do půl deváté.

Prvně od začátku války jsem vyrazila mimo zahradu. Princezna byla pozvaná ke kamarádovi a vzhledem k situaci jsem se rozhodla, že ji tam samotnou nenechám. Máme to k nim sotva kilák, na druhou stranu vesnice. Ale připadalo mi to mnohem delší… A dorazili jsme – s ohňostrojem nad hlavou. Čtyři moc pěkné odstřely raket mířících někam na Karmiel. Ani nás to nerozhodilo. Rozhodně lepší než kdyby začala houkat siréna.

Po dvou hodinách jsme se vrátily v pořádku a bez úhony domů a naplno jsem převzala péči o všechny děti. Giyora nutně musel dodělat novou osnovu pro kurz průvodců. Dneska jsem se svojí tichou hodinkou měla smůlu. Holt ne pokaždé je možnost. Ale zvládl to a docela dobře. I by stihl ještě večer nakoupit, ale přesně ve chvíli, kdy se chystal vyrazit, přišlo zas upozornění, od odpoledne třetí. A tentokrát útok následoval a přidal se i Libanon, tak jsme v mamádu trčeli přes dvacet minut. Nákup se odkládá.

Já se motala zas hodně v kuchyni. Zbavila jsem nás jednoho balení burákového másla a upekla sušenky. Lehce jsem je spálila a rakety za to tentokrát nemůžou. Jenom jsem zapomněla po upečení otevřít dveře trouby…

Taky jsem děckám vyráběla domácí mallawach. Je to všehovšudy placka z listového těsta, co se jí s posekanými rajčaty. Když se to koupí jako polotovat, je v tom spousta margarínu a chemikálie, tak raději dělám domácí. Jenže je to příšerně pracný. Pekla jsem souběžně na dvou pánvích, aby to bylo rychlejší – a vyšlo to! Recept časem dodám. Ale dneska už zas padám na čumu a chystám se do hajan. Při nejhorším najdete v angličtině a překladač… Koukám, že se tomu říká i Yemenite Jewish Pancake, to jsem ani nevěděla (https://food52.com/…/72132-malawach-yemenite-jewish…).

Taky jsem sepsala na blog článek o mamádu, hodně se ptáte:

MAMÁD

Dobrou noc. Kéž ji přeruší jen kopance prcků (co mě jindy umí tak prudit ;)).

Dneska jsme tomu zas neunikli. Tři upozornění, ve dvou přípaech z toho byla siréna upozorňující na raketový útok. Ráno chlapce připravila o vyučovací půl hodinu přes zoom a k večeru přerušila manželovi schůzku (také přes zoom). V obou případech jsme slyšeli jen protiraketovku, zaplaťpánbu. Pak jsme tu měli asi ještě dvě tři akce, kdy to bouchalo okolo. Zajímavou změnou je výrazné zkrácení času, po kterém nás pustili z mamádu (domácího krytu). Asi někdo projel statistiky a zjistil, že být tam zaseklí 15 – 20 minut nikomu život nezachrání. A že vlastně stačí šest minut. Děcka jsou zklamaný, protože nestihnou celý díl Mimi vetřelců, které obvykle sledují během útoků v mamádu na počítači.

Venku ráno ještě svítilo slunko, ale děsně foukalo, takže to bylo jen na přípravu zahrady na blížící se déšť.

Převážně jsme byli vevnitř. Klasicky stavění puzzle, Monopol, magnetická stavebnice, trochu sudoku a kreslení. Málo pohybu. Teda děti – mně nechyběl. Byla jsem na ně většinu dne sama, manžel měl školení přes zoom a schůzky. Mezi plněním různých požadvaků a pomáháním se vším možným jsem sotva zvládla udělat něco k obědu. Malá princezna po poledni fňukala, že ji bolí bříško (přísahám, že to nemá co dělat s mým vařením! , a usnula. Čili mi tu pak strašili všichni skoro do půl jedenácté a to už opravdu není doba, kdy jsem schopna na ně být milá. Ale nedopadlo to až tak zle – zřejmě díky tomu, že jsem zas měla mezi čtvrtou a pátou odpolední na hodinu oraz.

Dostali jsme oficiální oznámení, že stav se nemění do čtvrtka 19.3. Stále shromažďování do max 50 lidí blízko krytů – žádné školy ani školky. 24. března začínají dva týdny pesachových prázdnin, takže nás dost jistě čekají krásné další minimálně tři týdny spolu doma. Zpestřené budou navíc tím, že manžel povede kurz budoucích průvodců. Je to tábor na tři dny, kdy měl být pryč. Vzhledem k situaci to bude přes zoom… Co udělám se svými super hlučnými dětmi se mě neptejte. Ale kéž tohle jsou naše starosti, že .

Dneska jsem přes den nepořídila vůbec žádné foto, tak přikládám akuálně spící děcka v mamádu. Jeden nahoře, tři dole. A já se jdu co nevidět vmáčknout někam mezi ně…

Osmnáctý post v řadě! Teda, takovou konzistenci jsem od sebe nečekala. Jestli ta válka bude delší, bude to opravdu skvělý trénink na napsání knihy .

Dnešní skóre zatím dvě upozornění – ze kterých nic nebylo. Dost výbuchů poblíž a hluk sirény ze sousední vesnice. Kluci byli jak utržení ze řetězu, spousta dohadů, křiku, naschválů .Jako jo, mají se už navzájem dost, to dá rozum. Vlastně je překvapivé, že to přes dva týdny dávali tak dobře. Od čtyř jsem si vyžádala hodinku oraz a zavřela se s kafem a laptopem v ložnici. Manžel vytáhl celý klan na zahradu, rozdal jim materiál, pilky, kladívka, hřebíky a že prý dělají stůl a židle. Rozhodně to bylo přesně to, co jsme všichni potřebovali. Sice se to neobešlo bez křiku a menšího zranění, ale i tak to stálo za to. Židle ani stůl nemáme, ale našli krásnou ještěrku, obrovskou kudlanku, já měla chvíli klidu a zbytek dne do večera byl už pak zas v pohodě.

Včera mi tu druhý nejstarší skoro brečel, že jsem ho taky nepustila s tátou nakoupit. Tak měl slíbeno, že dneska spolu skočí koupit schwarmu (v Česku donnerský kebab myslím, maso na rožni, co se okrajuje do pita chleba). Jenže k večeru situace přiostřila, mluvčí armády publikoval zprávu, že Hizballáh se chystá na velkou akci. Že se jim to pokouší zkazit, ale… Že bychom se raději měli držet poblíž krytů. Také zrušili teenagerům setkání v klubu a vůbec všechny další akce a kroužky. Když jsme nějak před šestou dostali jedno z těch dříve avizovaných upozornění a pak to bouchalo kolem, nikomu se už ven nechtělo a manžel jel pro schwarmu sám. Měl z první ruky odstřel rakety nad hlavou, ale vrátil se v pořádku a s pořádnou náloží chutného masa (vegetariání prominou…).

Skoro půlnoc, tak se zas jdu vmáčknout k dětem na matrace.

Můj drahý manžel Giyora zná pouze dva stavy – „nemůžu nic“ nebo „můžu všechno“. Dneska ráno se mu povedlo vstát, takže z toho bylo „můžu všechno“. Marně jsem ho přesvědčovala, ať si trochu odpočine (představa, že zítra to zas bude „nemůžu nic“, se mi příliš nezamlouvá, že…). Vypadá unaveně a určitě by si býval potřeboval posedět víc než půl hodiny s dětmi u televize, ale co nadělám.

Každopádně se cítí líp než včera, tak snad to zítra bude ještě lepší.

V některých částech Izraele se ráno vrátily děti do škol. A hned si zasprintovaly do krytů. My slíbenou aktualizaci stavu v šest ráno neobdrželi. Pěkná statistika dnů bez sirén tady u nás šla dneska do kopru. Houkali jsme dvakrát. V poledne po předchozím upozornění, co dětem přerušilo poslední hodinu přes zoom, Írán. A k večeru bez předchozího upozornění – dron od Hizballáhu a následně hned rakety. Princezna se zrovna nachystala do vany a do mamádu se tak hnala v Evině rouše. Na rozdíl ode mě si vzpomněla, že má připravený evakuační batůžek. Pochválila mě, že tam má všechno oblečení, a navlíkla ho na sebe. Drželi nás vevnitř celkem dlouho, až jsme se obávali, jestli si na přísadách připravených na pizzu nepochutávají kocouři… Ale dopadlo to dobře. S námi i přísadami na pizzu . Princeznu událost nijak nerozhodila a dožadovala se napuštění vany hned jak jsme zas mohli z krytu pryč. Já bych měla náladu tak na super rychlou sprchu, ale děti to, naštěstí, vnímají úplně jinak.

Drželi jsme se celý den doma a na zahradě, jen nejstaršího jsem pustila s manželem nakoupit. A s mrňavou dojel vyzvednout jahody. Hodně lidí normálně pracuje a tak nám jako každé pondělí přivezli do vesničky jahody z farmy na jihu. Sezóna jahod začíná v Izraeli koncem listopadu, teď je v plném proudu a ceny klesly o více než polovinu – aktuálně 55 šekelů za tři kila. Teď víte, kam šla Maruška z pohádky o dvanácti měsičcích v prosinci pro jahody…

Byl tu příjemný polojasný den. To sluníčko jsem si dneska vyloženě naordinovala, abych doplnila vitamín D. Obcházela jsem se smečkou zahradu a ujišťovala se, že ví, co nám tu roste. A ví – citron, pomeranč, čínský pomeranč, ibišek, jasmín, aloe, máta, pomelo, chryzantény, kosatce, bobkový list, mandle, granátové jablko, listový celer, pekan, fíky, olivy a moruše. A šalvěj – tu nepěstujeme, ale je to takový místní plevel, co se rozleze všude. Stejně jako bramboříky, Tohle období, kdy se všechno zelená a kvete, je v Izraeli prostě nejkrásnější. Snad si ještě užijeme i procházku v lese.

Další den války plný naprosto neválečných výzev. Člověk aby za to byl vděčný, že. Manžel během noci odpadl s nějakým moribundusem. Mně taky ráno nebylo do skoku, ale zřejmě za to mohla pokřivená záda z toho spaní na matracích mezi děckama v mamádu. Holt ta místnost nebyla navržená na spaní početné rodiny. Jsme tam sardinky… Zkusila jsem spolu s mužem všechno od česneku, medu, přes petržel, citron a kdo ví co ještě, až jsem poraženecky slupla paralen. Od té doby dobrý, teď se cítím fit. Manžel se pořád moc nehýbe z gauče a doufám, že do rána nebude, protože jinak zjistí, že jsem ve dřezu nechala hromadu nádobí…

Přesto jsem na sebe hrdá. Děti jedly i něco jiného než párky a dělaly i jiné věci než koukaly na telku . Měly jsme lívance (z dvojité dávky mi nezbyl ani jeden na ochutnání) a upekla jsem citronovou buchtu. Povedla se, tak bude v nadcházejícím období často, přece jen citronů máme na rozdávání. V kuchyni se obvykle moc nevyskytuji, když je manžel doma. Má specifickou představu o tom, jak má jídlo chutnat a vypadat a dělá věci svým způsobem. Já jsem zas vděčný strávník lecčeho, co mi kdo připraví, tak je to taková win win situace. Ostatně, mám dost příležitostí kuchyni okupovat, když je pryč. Nebo je indisponovaný virem – jako dneska.

Na rozdíl od mnoha jiných míst v Izraeli – my měli klidnou noc. Úplně bez přerušení! A přes den jsme nadskočili jen dvakrát kvůli výbuchům na nebi směr Akko. Žádné sirény, už čtvrtý den! Kamarádka z vesnice mi hlásila, že včera rozstrkala děti do pokojů a v mamádu spalo jen jedno. Na to odvahu ještě nemám. Jenže na co já jí mám, že.

Zdravím po šabatu. Ač venku to vypadalo ponuře kvůli počasí – zataženo, krápalo, bylo takové hnusné dusno – doma byl tradiční rodinný pohodový šabat. Večer s hosty vyšel, manžel se zas blejsknul bohatým skvělým meníčkem a spousta chutného jídla a pití jako obvykle nechyběla. Válku připomnělo upozornění v půl druhé v noci a blízké výbuchy během odpoledne. Další upozornění na blížící se rakety večer chytlo opět muže ve sprše, tak bylo doma trochu humbuku a křiku, jestli to táta stihne – ale ani tentokrát nic nenásledovalo.

Sirény u nás nehoukaly už víc než dva dny. Sem tam normálně zapomínám, že se něco děje, ještě když jsem mimo veškerá média. Jenže jak mi vyvstane na mysl, že bych třeba zaskočila s kamarádkou na kafe nebo do obchodu, hned mi dá realita facku, protože se mi stále nechce za volant ani na chvilku. No a pak taky samozřejmě stačí, když někde v dálce projede motorka (zní to jako siréna), sousedi zabouchnou dveře od auta nebo děcka kopnou do sádrokartonové zdi (to je zas podobné výbuchům) – to člověk nadskočí.

Už dva týdny jsem nevytáhla paty z domu. Nicméně mi dochází, že budu dřív či později muset, bez ohledu na stav. Mluví se o postupném navracení se do institucí minimálně v některých oblastech. Aktuální nařízení platí zatím do pondělního rána – tak jsem zvědavá, s čím přijdou potom. Představa, že zase vozím děti do školy a zpátky a hledám, kam s nimi případně lehnu do příkopu, vůbec není lákavá. Ale tak ještě tam nejsme, tak se nebudem zbytečně stresovat dopředu, že.

Na snímku domácí chala, tradiční šabatový chléb.

Noc za mě dobrý. Dvě upozornění na blížící se dodávku z Íránu, co ani tentokrát nebyla do naší oblasti doručena. Pak mě asi ve tři vzbudilo vyděšené dítě, že houká siréna a táta leží v obýváku. Měl pravdu, tak jsem se zvedla, že muže přivedu, ale po dvou krocích mi došlo, že telefony neječely a že teda asi houká sousední vesnice. Když už jsem vylezla, tak jsem muže taky vzbudila, že houká a že to nejspíš nejsme my, a vrátila se spát. Neptejte se mě proč, holt tři ráno .

Den krásný, slunečný, příjemně teplý. Giyora opět makal na zahradě. Takhle opečovaná nebyla… no nikdy. Pak skočil na menší nákup – večer hostíme kluky z jeho prvního manželství. Dorazí i ten telavivský.

Děti byly většinu dne se mnou vevnitř. Úklid před šabatem, hraní, blbnutí. Kluci vyhrabali další krabici puzzle, tentokrát 1500 kousků. Prvorozený pomohl tátovi venku osekávat keříčky – a přišel se pochlubit okouzlující kudlankou nábožnou, co při té příležitosti potkal. Princezna se mnou symbolicky zalila pár kytiček. Pohodička a hlavně klid .

V noci spadla raketa z Libanonu na dům v kibucu Kabri – asi 7 kiláků severně od nás. Fakt, že po přímém zásahu domu máme dva lehce raněné je pro mě přiznám se poměrně uklidňující…

Nejen, že děcka kvůli palbě včera usnula zas pozdě, taky kvůli ranní palbě brzy vstávala. Ne nějak kriticky brzy, v půl sedmé, ale spali jsme ještě všichni a bývali bychom pokračovali … Jenže ta dvě nejmladší ranní ptáčata, co byla nedospalá, ale usnout znovu už takhle ráno neumí, se tu projevovala tak hlasitě, že už si nedáchl nikdo. Trvalo mi dvě kafe, než jsem se vzpamatovala a přešla mě myšlenka je vystřelit na měsíc. Není to pěkné vzhledem k situaci, ve které se nacházíme, ale je to prostě tak – i ve válce mi nevyspání působí silnou frustraci a vděk za to, co mám, se umí chvilkově vytratit. A nic moc na tom nemění fakt, že jsem si za to převážně mohla sama, protože jsem úplně zbyteně ponocovala.

Den byl podobný většině předchozích – byli jsme doma a na zahradě. Starší kluci byli po dopoledním učení (které jsme přejmenovali z „vyučování na dálku“ na „daleko od vyučování“) pozvaní do nedaleké vesničky ke kamarádovi na oslavu narozenin. V domě to díky tomu značně utichlo, prckové si docela dobře vycházeli vstříc a v jednu chvíli vytahali ven omalovánky a pastelky, že si budou kreslit na sluníčku. Jenže do deseti minut bum bum prásk a už se hnaly zpátky dovnitř a rovnou do mamádu. Nehoukali jsme a ani jsme neslyšeli odnikud sirénu, ale ven už vylezly jen spěšně posbírat pastelky a přenést je do „bezpečí“ domácího krytu. Vzápětí mi telefonoval jeden ze starších, že tam byly šílený pecky – od nich to bylo ještě blíž – a že se radši taky utekli schovat. Oslavu jim to ale nezkazilo, vrátili se nadšení, veselí, plní zážitků a smradlaví od táboráku.

Všichni dneska odpoledne byli na sportovním kroužku u nás ve vesnici – v klubu je dostatečně velký kryt pro všechny účastníky, tak už se to může.

A zvládli jsme dneska ještě jednu oslavu – manželovu. Život jde holt dál . Místo plánované večeře v restauraci jsme si objednali domů sushi a pochutnali si společně s dětmi. Připojil se i manželův dospělý syn z předchozího manželství, co od nás bydlí pár kroků. Klasický čokoládový dort se povedlo nespálit a ohňostroj si bližší i vzdálenější sousedi aspoň prozatím odpustili – díky Bohu .

Víceméně klidná noc. Telefon vřeštěl jednou, že budeme houkat – a nehoukali jsme. Stejně tak přes den. Krátce po poledni známé protivné vřeštění telefonu (které neustane, dokud neodklepnete potvrzení, že jste četli) – a pak zas nic.

Manžel ráno upekl k snídani super ciabatty. Vůbec byl dneska vevnitř víc, páč z mého včerejšího postu nabyl dojmu, že si stěžuju, že je moc venku. Tak jsem toho využila a pro změnu byla venku já. Sluníčko svítilo a hřálo! Malá mi chystala na pískovišti zmrzliny, kluci blbli na trampolíně. Hodily jsme řeč se sousedkou (jejíž tráva je mnohem zelenější, naprosto objektivně řečeno! :-)). Kávička, ptáčci, krásný západ slunce, prostě idylka den.

To se však už nedá říct o večeru. Princezna v noci na dnešek sice spala o něco líp, ale na sto procent to ještě není. Junior se ráno vzbudil zbytečně brzy a oba potřebovali jít brzy spát. V osm sice oba byli v posteli (resp. na matracích, že) a vypadalo to nadějně, jenže pak Hizballáh poslal salvu raket. Pořádnou. Asi největší, co vůbec pamatujeme. Siréna, bez předchozího upozornění. Už za zvuku výbuchů všude okolo se do mamádu přihnali od televize oba větší a mokrý manžel, co vyběhl ze sprchy. Super divadlo a příliv dopaminu nejsou na ukládání do hajan ty nejlepší podmínky. Na propouštěcí zprávu jsme čekali zatraceně dlouho, skoro do devíti. A nechybělo v ní upozornění, že máme i nadále zůstat poblíž krytů. Prťata pak zůstala vzhůru ještě skoro další půl hodinu.

Mohlo být hůř, samozřejmě. Od psaní tohoto postu už jsem odběhla dvakrát, pálí o sto šest. Nevím, jestli to dneska není místo vína spíš na panáka. Každopádně radši půjdu spát. Slyším sirény, i když žádné nejsou. Hlava, klasika. Doufám, že to s tím údajným spuštěním operace „vyhlazení nepřítele“ Hizballáhem nebude tak horký a že vám tu zítra zas něco pěkného napíšu .