Tak jo, už zase miluju pondělky v Nahariyi. Dneska jsme vyrazili jen já a Matěj, protože jednou za pár týdnů se sociálně nevzdělávají děti, ale jejich rodiče. Abychom věděli, o čem ty jejich sezení jsou, což se hodí, protože David není dvakrát sdílnej. Ráno bylo pod tlakem, kluci včera pozdě usnuli a nikomu se nechtělo vstávat, kromě Matěje teda, který chtěl vstávat každou hodinu asi od tří. Když jsme před půl osmou vypakovali Davida na minibus s nervózním řidičem, co troubil tak, že ho až sousedi okřikli, Matěj už byl protivnej a unavenej. Jakub tradičně zareagoval na můj pokyn, že musíme rychle, tím, že dělal všechno extrémně pomalu. No že jsem nebyla ticho, vždyť to vím, že pak bude hledat šneka na každým schodu a snad i chtít čekat, než šnek schod vyjde. Zácpa po cestě do školky, auto zapípalo, že chce pít, sakra, ještě benzínka po cestě. Zapomněli jsme jarmulku, kterou jsem s Kubou splašeně hledala ve školce, zůstala tam na dvorku chuděrka od včera, vypadala dost jetě. Matěj se prospal po cestě, aby se mohl celej meeting důrazně prosazovat v diskuzi. Aby ne, měl plnou plínu a chtěl jíst. Skončili jsme před desátou, došli půl kiláku k autu, což je polovina toho, co jdu obvykle s klukama, protože najít v téhle oblasti parkovací místo je naprostá tragédie. Když se Matěj nabaštil, konečně došlo na mě. Automaticky jsem auto převezla na parkoviště u promenády a pěšky s kočárem vyrazila svižným tempem k nejbližší košér pekárně. Pár roztomilých kousků sladkého pečiva a kafe na cestu a honem zpátky. Matěj to zalomil dva metry před cílem – bílou lavičkou na samém konci promenády, daleko od dětského hřiště, kde je slyšet jenom šumění moře, stojí tam rybáři, vlny plácaj do šutrů na pobřeží a krásně tam fouká i v těch největších parnech, jaký dneska teda bylo. Prostě skvělý místo na snídani
.