Rubrika: Z deníku izraelské matky

Člověk se jednou v kuse vyspí a hned to vidí jako něco extra .

Nově vytvořený prográmek nám spočítal, že jsme měli od šabatu celkem 26 sirén a strávili v mamádu 6 hodin a 12 minut. On samozřejmě neví, že tam noc co noc spíme. Ale tak řekněme, v mámádu se zavřenými dveřmi. No nebrali byste to výměnou za týden volna strávený prací na zahradě a doma? Hehe, asi ne, že jo. Ale jsme v žebříčku až na 148 místě, takže víte jak – všechno je relativní. My to berem!

Nehledě na to, jak mí dlouholetí sledující ví, že posledních půl roku, co jsem chodila do práce, tak nebyl čas na nic. Teď je.. Manžel už druhý den maká na zahradě a mně se kromě obstarávání smečky daří i něco poklízet. Vida, vůbec jsme nedoufali, že nakonec budeme mít na přípravu na Pesach takového času…

Klukům začalo vyučování přes zoom. Větší se připojili bez řečí, junior byl zásadně proti. Nesnáší angličtinu a učit se nebude za žádnou cenu (to řekl už dřív osobně učitelce i s vyplazením jazyku) a ne a ne, nepřipojí se. Nakonec jsme to usmlouvali. Za dvě půlky pita chleba s nutelou (samozřejmě naprosto proti všem mým zásadám…). Nenavalují toho na ně moc, měli každý všeho všudy dvě půlhodiny nějakého studia. Stejně převážně hry a kvízy. Co taky můžete chtít po děcku, když je ve válce, že jo. Ony jsou to spíš záchytné body k vytvoření pocitu jakéhosi „normálního“ režimu. Fakt jsem zvědavá, jak tyhle korona válka válka válka děcka budou jednou maturovat.

Dneska byl jinak u nás až parádní klídek. Drony se motaly poblíž, ale ne nad námi. Rakety taky lítaly poblíž – ale nás do krytu nehnali. Až nám to skoro začalo být podezřelé, jestli na nás nezapomněli. V jednu chvíli, kdy se to sirenámi červenalo všude okolo, jsme se radši šli stejně schovat. Na palbu na Akko a Haifu máme výhled z první ruky. Na fotce vidíte obláčky po odbouchnutí raket protistřelou – při dostatečném přiblížení jsou vidět i cestičky. Kdybychom vystrčili nos ze dveří dřív, viděli bychom i výbuch. Ale jsem ochotná o to přijít.

Měli jsme super den, čaj z máty ze zahrádky, domácí pizza, princezna mi pomáhala vařit, kluci si na zahradě dělali ohníček. Giyora jim slíbil „modrý plameny“. A byly, protože na posledním výletu našel několik šutrů s mědí.

Kéž bude noc klidná tak jako ta předchozí! A nejen pro nás…

Sprška raket a sem tam nějaký dron nás nemůže odradit – máme přece slavit Purim. A k němu patří hostina! Takže grilovačka na zahradě v polojasném odpoledni, ač s omezeným počtem hostů. K nejužší rodině se letos přidal jen manželův nejstarší syn, co bydlí pár kroků od nás. Po té co dorazil z práce – dojíždí denně do Haify. Tam to dneska Hizballáh pálil o sto šest, ale na druhý konec, než kde pracuje. Cestu dal bez úhony, jen měl vlak hodinu a půl zpoždění. Tchyně žije ve městě nedaleko, ale na silnice se vydává málo, i když zrovna nehrozí, že po cestě bude hledat příkop k zalehnutí. Přece jen už má věk.

Vyšlo nám to! Bez přerušení, bez nutnosti použít kýbl vody na rychlé hašení grilu. Spadlo pár kapek deště, ale ty nezahnaly domů ani kocoury, natož děti.

I noc na dnešek víc než ušla. Dvě upozornění na blížící se sirény kvůli střelbě z Íránu, ale nakonec to nebylo sem. Děti se vůbec neprobudily.

Adrenalinu jsme si užili, když se manžel vydal vyhodit smetí. Dvě minuty po té, co odjel, jsme dostali upozornění na příchozí sirény. Děti hysterčily, kde je táta, jestli má telefon – měl, věděl, přišel, stihl – a zas z toho nic nebylo .

Péct či nepéct, v naší realitě přímo hamletovská otázka. Jak vidíte z přiložené fotky, dneska nám to nevyšlo. Těšili jsme se na sušenky ze spousty dobrých přísad… No a pak se ozvala siréna, že se nad námi motá dron. To je rovnou do mamádu, žádná příprava. Chtělo to vypnout troubu, ale to bychom asi potřebovali spát víc než ty tři hodiny, co jsme v noci zvládli. Od půl jedné do půl druhé jsme houkali a poslouchali odstřely a princezna, co už v té době měla výjimečně za sebou přes šest hodin spánku, se probrala natolik, že pak nezabrala do půl čtvrté… Přání, že by aspoň mohla ráno spát o něco víc, zůstalo nevyslyšeno.

Kromě toho jsem dneska absolvovala dvě adrenalinové záležitosti. Jednak manžel vezl syna na důležitou schůzku do města 40 minut od nás a já hlídala, jestli nejedou někam, kde je poplach. Po cestě zpátky se blížili k naší vesnici z jedné strany oni a z druhé strany dron. Nic moc. Ale dobře to dopadlo, nepotkali se. Dalším zážitkem bylo mytí hlavy. Přes tekoucí sprchu sirénu neslyšíte a je to podobný pocit, jak když se sprchujete po té, co jste po dlouhé snaze konečně uspali mimino… Maminky určitě tuší, kam mířím. I tohle se zvládlo bez incidentu, jen opuštění koupelny bylo rychlejší, než bych chtěla. Nevyhnala mě siréna, ale zřetelné výbuchy. Zažívali jsme to dřív hodně, ale člověk to (rád) zapomněl, čili mě to překvapilo. Rakety z Libanonu mířily na Akko a Haifu, neletěly přímo přes nás, ale člověk ty odstřely slyší dobře i když je to z vedlejší vesnice.

Zprávy jsem viděla, takže samozřejmě vím, že moje dnešní zážitky jsou proti spoustě jiných slabý kafe…

U nás byl dneska přes den zas víceméně klídek. Manžel skočil nakoupit a zvládl to i pro hummus do arabské vesnice vedle. Mají otevřeno i v době Ramadánu. Snídaně stála za to i bez sušenek .

Nechval dne před večerem, ale není jisté, že vám později stihnu napsat. Máme před sebou ještě schůzku s psychiatričkou přes zoom a pak si jdu poslechnout do domu rabína čtení svitku Ester, jak se na Purim sluší a patří. Nevím kdy a jak moc unavená se vrátím, tak vám dnešek shrnu už takhle brzy.

V noci nás překvapil alarm, co přišel bez předchozího upozornění. Jsme „rozmazlení“ tím, že nám obvykle ohlašují na telefon pár minut před (tak 3 – 6), že se něco blíží a nejspíš budeme houkat. Ono to z toho Íránu nějakou dobu letí, čili na to je čas. Ne vždycky z toho něco je, takže si člověk občas užije pár minut nervů „zbytečně“, ale i tak to oceňujeme – skočíme si na toaletu, princezna přinese do mamádu nějakou hru, a i si stihnu udělat kávu.

No a najednou houby, rovnou upozornění na rakety letící do naší oblasti. Ráno jsme pochopili, že to bylo kvůli raketě z Libanonu – Hizbaláh přispěl svou troškou do mlýna. To u nás máme do půl minuty. Opět jsme slyšeli jen vzdálené rány střel z protiraketovky, děti to vůbec neprobudilo. A aspoň to zatím vypadá, že to byl jen takový ojedinělý výkřik do tmy.

Od té doby řekla bych až podezřelý klid… Jednou po poledni telefony zahoukaly, že bude – a nebylo . Tak doufám, že si to nešetří na noc.

Dneska jsme měli vyrazit na krátkou dovču na dvě noci ke Kineretu… A místo toho jsme zas do 20 metrů od security místnosti .

Ale aspoň na zahradu jsme vylezli, bylo pěkně. Očesali jsme něco z bohaté úrody citronů a pozvali sousedy, ať si z kyblíků přijdou vzít .

Krásnou dobrou noc z Izraele přeji

Naprosto nečekaně vás tu od včerejška děsně přibylo! Množství „odpadu“, co přišlo v té velké vlně, už jsem odklidila… Vám ostatním se stručně představím, protože se asi vůbec neznáme .

Narodila jsem se v Praze a v Izraeli žiji už přes 15 let. Kromě Moniky jsem posledních 7 let i Yael – zkonvertovala jsem k judaismu. Můj muž je, jak asi správně tušíte, místní – Izraelec. Jmenuje se Giyora a hodně se o něm dočtete. A jo, stěhovala jsem se sem kvůli němu. Slíbil mi, že se s ním nikdy nebudu nudit… . Máme spolu čtyři potomky – tři syny a holčičku. Nejstaršímu je dvanáct a nejmladší jsou čtyři. Žijeme ve vesničce na Izraelském severu, desítky kilometrů nad Haifou, kus do vnitrozemí od Akka. Život tady miluju a neumím si představit místo, kde by mi bylo líp! Ale jako jo, už jsme zažili lepší časy…

To pro dnešek co se týče mně stačí, ať neusnete před dalším odstavcem!

A jak jsme strávili dnešní den. Telefon zařval upozornění na blížící se sirénu kolem půl druhé v noci, v polospánku jsem se vyhrabala z mamádu, kde spím mezi drobotinou, a šla se ujistit, že manžel je v pohotovosti (spí na gauči, se k nám nevejde). Byl – a za pár minut, když to u nás začalo houkat, se dle domluvy přišoural k nám a zabouchl dveře. Děcka se probrala, chvilku zmateně koukala okolo – a zas usnula. Do rána se už spalo dobře, mně vlastně až překvapivě dobře na to, jaký jsme tam sardinky.

Den byl tady na severu mnohem klidnější než včera. Před chvilkou jsem se vrátila k počítači po sedmé siréně. Televizi jsme puštěnou neměli, sem tam jsme já nebo manžel kontrolovali krátké zprávy na mobilu. Takže víme, že jinde v zemi to lepší nebylo ani trochu ;(. Kluci se pustili do skládání puzzle o 1000 kouscích. Princezna se převlíkala do Purimových kostýmů – mrzí ji, že velký den masek ve školce se nekoná. Měli nějaké zoomy, ale obecně na ně nijak netlačím, ať se připojují. V mamádu mají počítač a obvykle je necháváme, ať si pustí nějakou pohádku, na které se všichni shodnou. A nahlas, ať neslyšíme ty rány z venku… Manžel zkusil místo čtení zpráv noviny a sudoku – asi pět minut to vydržel, než mu spadla hlava. Je to s těmi drobky nabitými energií takhle doma dost únavné.

Muž zvládl nákup a holiče. Říkal, že venku to funguje tak nějak normálně „jako o válce“. Já vám reporty z venku dávat budu jen zprostředkovaně přes něj, protože se nechystám ani dojet vyhodit smetí (musíme autem cca kilák k popelnicím). Na to jsem asi ještě málo ostřílená i po těch 15 letech tady.

Plán pracovat do konce března zřejmě nevyjde . A než jsem vám tu shrnula dnešek, zahnala mě zas do mamádu siréna.

Teď se mi už klíží oči a blbnu a povedlo se mi to celý smazat…

Takže znovu a krátce – děcka spí v mamádu. Mají z toho radost, i po všech těch dnešních sirénách (dopoledne jsme si pobyli 2 hodiny v kuse – 8 sirén!!!), my s mužem se radujeme o dost míň. Jako jo, čekalo se, že k tomu dojde… A včera, když mi to nedalo a přečetla jsem si před spaním titulky zpráv, asi víc, než jindy. Ráno svitla naděje, že teda zas nic, ale tak tak jsme se stihli nasnídat. První siréna nás upozornila, ať jsme blízko krytů. Nejdřív nebylo zřejmé proč, ale za pár minut už bylo jasno…

Celkem to u nás houkalo 20x. No nic, mažu se uložit k drobotině, držte nám (zase..) palce! Ať ten „lví řev“, jak se akce jmenuje, netrvá dlouho, a dobře to dopadne…

Dobrou noc!