Péct či nepéct, v naší realitě přímo hamletovská otázka. Jak vidíte z přiložené fotky, dneska nám to nevyšlo. Těšili jsme se na sušenky ze spousty dobrých přísad… No a pak se ozvala siréna, že se nad námi motá dron. To je rovnou do mamádu, žádná příprava. Chtělo to vypnout troubu, ale to bychom asi potřebovali spát víc než ty tři hodiny, co jsme v noci zvládli. Od půl jedné do půl druhé jsme houkali a poslouchali odstřely a princezna, co už v té době měla výjimečně za sebou přes šest hodin spánku, se probrala natolik, že pak nezabrala do půl čtvrté… Přání, že by aspoň mohla ráno spát o něco víc, zůstalo nevyslyšeno.
Kromě toho jsem dneska absolvovala dvě adrenalinové záležitosti. Jednak manžel vezl syna na důležitou schůzku do města 40 minut od nás a já hlídala, jestli nejedou někam, kde je poplach. Po cestě zpátky se blížili k naší vesnici z jedné strany oni a z druhé strany dron. Nic moc. Ale dobře to dopadlo, nepotkali se. Dalším zážitkem bylo mytí hlavy. Přes tekoucí sprchu sirénu neslyšíte a je to podobný pocit, jak když se sprchujete po té, co jste po dlouhé snaze konečně uspali mimino… Maminky určitě tuší, kam mířím. I tohle se zvládlo bez incidentu, jen opuštění koupelny bylo rychlejší, než bych chtěla. Nevyhnala mě siréna, ale zřetelné výbuchy. Zažívali jsme to dřív hodně, ale člověk to (rád) zapomněl, čili mě to překvapilo. Rakety z Libanonu mířily na Akko a Haifu, neletěly přímo přes nás, ale člověk ty odstřely slyší dobře i když je to z vedlejší vesnice.
Zprávy jsem viděla, takže samozřejmě vím, že moje dnešní zážitky jsou proti spoustě jiných slabý kafe…
U nás byl dneska přes den zas víceméně klídek. Manžel skočil nakoupit a zvládl to i pro hummus do arabské vesnice vedle. Mají otevřeno i v době Ramadánu. Snídaně stála za to i bez sušenek 
.
