Dneska píšu brzy – před vstupem šabatu. O šabatu u počítače nesedím. Obykle je i telefon stranou, ale ten tentokrát zůstane v pohotovosti. Jde o ohrožení života, čili je to povolené.
Máme tady u nás na severu další klidnou noc. A doteď i den – úplně bez sirén. Hizballáh pálí rakety a posílá drony, ale nám se to vyhýbá. Nevidět tu a tam zprávy, člověk by na tu válku úplně zapomněl. Nebe modré, slunečné, stíhačka na něm dopoledne namalovala ukázkové kroužky.
Oznámila jsem šéfovi, že manžel se v neděli vrací do práce (učí přes zoom) – a já tudíž do práce nepřijdu. Dokud muž pracuje a děti jsou doma, mám nárok s nimi zůstat. Co bude dál, těžko říct. Mluví se od pondělka o návratu do standardní rutiny. Plán je to hezký, ale asi s ním může leccos zamávat. Od včerejšího poledne je povoleno seskupování o 50 lidech – když je blízko kryt, dostatečně velký. To u nás není, takže většina aktivit se nadále nekoná.
Dneska vyrazil nejstarší do kavárny na farmě, kterou provozuje maminka jeho spolužačky. Ve vedlejší vesnici. Když pro něj manžel jel, zrovna si to z Rosh HaNikra štrádoval směrem na jih dron, tak jsem dostala za úkol sledovat. Ale držel se v pobřežní linii, čili žádné ohrožení pro nás. Tyhle potvory jsou trochu nevyzpytatelný, létají nízko, blbě se cílí a honí, občas to zahouká někde a bouchne pak úplně jinde – bez upozornění, ehm. Ale myslím, že se to už dlouho nestalo, možná jsme od posledně vylepšili zneškodňovací techniky .
Princezna měla sraz s vychovatelkami ze školky na hřišti, přinesly jim dodatečně purimová překvapení. Zablbla si tak s kámoškama trochu venku. Vzal ji tatínek, pro mě je představa nějakého společného krytu, kde se tlačím s partou rodičů a dětí, moc nepříjemná.
Kromě toho jsme byli doma. Upekla jsem chaly na šabat, upatlali jsme s dětmi čokoládové kuličky. Manžel kromě krátkých výjezdů s dětmi zas makal na zahradě. Normální klidný den. Jen víc takových.
