Rubrika: Z deníku izraelské matky

Tak jsem tu se statistikou za uplynulých 24 hodin. Noc přerušená jednou, ve čtyři. Šla jsem spát ve dvě, takže jsem měla vyloženě půlnoc. Děti se nevzbudily a já si přetáhla přes hlavu peřinu a schválně sebou vrtěla, abych slyšela „šustění“ – a nic z venku. Zafungovalo to.

Druhý poplach v deset, krátce po tom, co jsme se ráno dali do kupy, ustlala jsem mamád a přeorganizovala jej k dennímu užívání (jo, vážně teď vstáváme tak pozdě!). Děti si připravily Miňony, puzzle, já si přinesla kávu. Ať si ty chvilky čekání na výsledek ruské rulety zpříjemníme, co to jde. Bouchlo to jednou, ale v dálce.

Dnešní poslední poplach byl po šesté večer a byl nejvýživnější. Prvorozený syn si přes marketplace vybral telefon z druhé ruky a manželovi jsme tak zařídili výlet do Haify. K nám dorazil před pátou synův kamarád, jehož největší zálibou je sbírání brouků a vůbec hmyzu. Zatímco v hustém porostu nad naší zahradou cosi lovili, já tu krmila zbytek klanu palačinkami z macesové mouky (přijde mi, že přes Pesach mají ty děti nějak pořád hlad!). Hodinu a půl šlo všechno hladce, jenže pak se rozječel telefon upozorňující na další dodávku z Íránu. Na to jsem se ze zahrady rozječela já, když jsem zjistila, že dva hmyzolovci nejsou v dohledu. Naštěstí byli aspoň v doslechu, pochopili vážnost situace a sprintovali zpátky k domu. A tady začalo drama. Klučík, co je autista, se v žádném případě nehodlal rozloučit s plastovou krabičkou plnou kobylek, housenek a pavouků. Mí dva mladší tu hystericky vřeštěli, že s tím do mamádu nepůjdou ani náhodou, že radši zůstanou při poplachu venku. To v úvahu nepřipadalo, ovšem přesvědčit autistu, aby krabičku opustil, také ne. Slíbil, že ji nechá zavřenou a mně nezbylo, než mu věřit a přesvědčit o tom i ostatní. Do pár minut houkala siréna a tak jsem se ocitla v našem mamádu s pěti dětmi a krabičkou plnou hmyzu. Fuj. Aspoň jsem díky jejich dohadům zas nic moc jiného neslyšela.

Manžel psal, že je v krytu lékárny, kam jsem mu naplánovala další zastávku. Prý slyšeli pořádnou pecku, že to bylo blízko. A bylo, pár set metrů od nich spadla raketa na obytný dům ;(.

Každopádně jsme celí a v pořádku. Hmyz z krabičky se zas prochází po louce, tak si můžu jít do mamádu k dětem vklidu lehnout. Doufám.

Fotka hmyzu v krabičce se nepovedla – máte kliku. Místo toho kouzelný amarylis, co mi loni v dubnu kvetl. A asi by kvetl i teď, kdybych ho přes zimu správně uskladnila.. .

To „nechval dne před večerem“, jak jsem včera psala, bylo velmi trefné. Asi půl hodiny po té, co jsem post publikovala, nám v celé vesnici vypadla elektřina. Není ani vedro ani zima, takže žádná tragédie, ale přípravám na šabat to nepomůže. Ve fóru vesničky publikovali zprávu od poskytovatele energie, že „Na odstranění problému se pracuje a jestli se do hodiny a půl nepovede elektřinu zprovoznit, pošleme další zprávu“. Jinými slovy „Víme houby, co se stalo a jak dlouho nám bude trvat to opravit.“ Blížil se západ slunce, děti plašily, hledaly baterky, zapalovali jsme po domě svíčky a přemýšleli, jestli přece jen nakonec nevyužijeme generátor, co nám švagr přivezl před svátky. Těsně před vstupem šabatu – dáreček z Íránu. Čili s upozorněním dopředu. Žaluzie musely zůstat nahoře, jsou elektrické… Povypínat plotýnky, natahat hračky, baterky a lucerničky do mamádu. Za pět minut to dorazilo, s pořádnými ránami. V jednu chvíli jsme slyšeli zadrnčet železo, až mi do otázky „co to sakra bylo“ , ulítlo sprosté slovo. Pět minut na to další poplach. Samozřejmě jsme stále seděli v mamádu. Zas to bouchalo. Po čtvrt hodince jsme se místo propouštěcí zprávy dočkali upozornění na další dodávku. Poplach čtyři minuty po té. Ven nás vypustili po dlouhé půl hodině a těsně před západem slunce, tak jsem pospíchala zapálit šabatové svíce. Elektřina se vrátila! Což byla dost klika, protože mnohým dalším se poštěstilo až dlouhé hodiny po nás. Tak tak jsme se stihli vystřídat ve sprše – a info o další dodávce na cestě. I tentokrát dorazila, ale aspoň jsme u nás nic moc neslyšeli.

Šabatová večeře se pěkně zpozdila. Děti se po té hezky spárovaly a zatímco větší stavěli puzzle, menší si postavili v pokojíčku restauraci a hráli si tak pěkně, až to starším nedalo, aby je neprudili… Ale zas, kéž jsou tohle naše starosti, že. Jen se šlo šíleně pozdě spát. Starší kluci vždycky čekají, že malí usnou a rodiče si ještě chvilku zahrají s nimi, jenže když konečně malí usnuli, co čert nechtěl – 22:59, siréna. Tentokrát Hizballáh. Propouštěcí zpráva před čtvrt na dvanáct, rozhodně čas, kdy člověk už na hraní s dětmi náladu nemá, jenže zpoždění z takového důvodu jim nemůžu neodpustit… A prckové se nezvbudili. Čili jsme to ještě zvládli a pak jsme šli spát všichni spolu.

Noc byla klidná. Venku pořád trochu bahnivo a navíc nic moc dýchatelno kvůli prachu a písku ve vzduchu, tak jsme byli převážně doma. Poplachy nechyběly ani dnes, ale počkali jsme si do pozdního odpoledne – v půl páté, před šestou a před půl osmou. Všechno z Íránu a vždy jsme slyšeli jen vzdálené výbuchy.

Snaha poukládat děti dneska dřív extra nevyšla. Ono navíc bojuju s tím, jestli vůbec má smysl s tím bojovat. Kdo ví, kdy půjdou zpátky do školy. A zatím to celkem funguje tak, že i ráno později vstávají… Jsme holt „šoupnutí“ všichni.

K hledání příčiny té podivné rány ze včera úplně nebyla příležitost. Možná ji ještě časem objevíme.

Foto ilustrační – z parku Ramat HaNadiv, kam jsme si loni o pesachových prázdninách skočili na výlet

Svátek za námi a hned šabat. Už druhý, kdy není třeba vařit – lednice je pořád plná jídla ze sederové večeře. Ráno jsem dělala pizzu z macesů a odpoledne se pokusila o macesové housky. Ty se na rozdíl od pizzy vůbec nepovedly.

Noc byla u nás klidná, jen jsem kolem páté naháněla po domě kočičku, co se tu dobře schovala, než jsem šla spát. Abych třeba náhodou nespala v kuse.

Ráno jsme se ve whatsapp fóru komunity vesnice dočetli, že bezpečáci při okruhu našli úlomky raket, leckdy slušně velké, a že nám vřele doporučují zalézt do mamádu, kdykoliv slyšíme sirény – i když je to z přilehlé vesnice a ne u nás. Novinka. Ač já s malými jsme obvykle zalezlí byli tak jako tak.

Před polednem dáreček z Íránu na sever – raketa s kazetovou municí. Já s dětmi doma, manžel v Akku v krytu velkého supermarketu. Na obou místech nebylo z venku nic slyšet. Od té doby zatím klid, ale tak nechval dne před večerem.

Kluci si udělali táborák, mají po úklidu pořádnou hromadu papírů na spálení. Princezna si vyhrála se slimáky a v zahradním domku, co jí Giyora vyčistil od pavučin. Venku je příjemně, ač je dnes varování na extra znečištěný vzduch – písek, prach. Plánovaný běh okolo domu tedy zas odkládám. Ono i jógu. Ale pocit, že by tělo nějakou aerobní aktivitu a protažení hodně potřebovalo, sílý každým dnem. Uvidíme, jestli se k tomu dostanu dřív než skončí válka .

Máme to za sebou! Hosté dorazili naprosto nečekaně úplně na čas a v plném počtu. Atmosféra skvělá, četli jsme Pesachovou hagadu, princezna si dle tradice jakožto nejmladši člen rodiny před početným osazenstvem zazpívala „Ma ništana“ (píseň o tom, číím se liší tato noc od všech ostatních nocí). Ostatně písněmi se v hagadě vůbec nešetří a dost jsme se snažili, aby nás bylo otevřeným oknem slyšet aspoň k sousedům, co tradice vůbec nedrží, aby z toho také něco měli . Bylo veselo, přemíra jídla, vtipné rodinné historky, o kterých mám pocit, že se vypráví při každé sešlosti znovu, ale vždycky se najde někdo, kdo je ještě neslyšel.

Někdy před jedenáctou na rozloučenou mírný ohňostroj – útok na Nahariyi. Přesně, když jsme se mezi dveřmi loučili s hosty, čili jsme na vybuchující rakety hezky viděli. Připomenutí současné nepříjemné situace, na kterou jsme během oslav měli to privilegium úplně zapomenout.

Pak jsem fofrem přichystala mamád na spaní a poukládala chlapce, co všichni vydrželi vzhůru. Když jsem se zas připojila k manželovi, dům díky němu už byl blízko původnímu stavu. Skoro do jedné jsme ještě probírali večer a poklízeli a pak jsem se šla uložit spolu s malou, co do té doby spala na malém gauči vedle kuchyně. Dlouhý den to byl.

Noc se bez sirén neobešla. V půl čtvrté, v půl páté a ve čtvrt na sedm ráno upozornění na dodávku z Íránu. V pvním případě jsme houkali, v druhém se manžel do mamádu také přišel zavřít, abychom zjistili, že tentokrát je to ve vedlejší vesnici. V posledním případě z toho nic nebylo, ale bohužel se díky kříčícímu telefonu probral junior a znovu už nezabral.

A od teď celý týden pěkně jen macesy. Na tisíc způsobů. Já je lámu do kávy, děti jí s čokoládou nebo krémovým sýrem, dělá se macesová pizza, macesová omeleta, macesový toast. Zatím všichni spokojeni. Ten týden obvykle strašně rychle uteče.

Venku zataženo, v noci pršelo. Tradičně se potvrdilo, že mýt okna před Pesachem nemá cenu. Ale bylo celkem příjemně, aspoň na zahradu jsme odpoledne vylezli. Dodávky sem k nám se nekonaly, přes nás občas něco málo. Sirénu jsme slyšeli jednu od sousedů.

Jdu spát, než bude příliš pozdě. Kdo ví, co nás zas v noci čeká.

Ilustrační obrázek zajistila AI, my nefotíme – jak jsem zmínila, svátek je pro nás jako šabat.

Hlásím, že u nás to jde zatím dobře! Ladíme poslední detaily, dům je provoněný bobkovým listem v guláši, jatérky, kuřecí polévkou… To je jen část meníčka, hosté dotlačí také každý něco – bramborový salát, pečené kuře, zeleninový salát, zákusek. Vrcholem bude jako vždy tchýnina gefilte fish.

V Karmiel, odkud k nám pojede většina hostů, měli sirény hned ráno. U nás upozornění, že se blíží, ale nedorazilo to sem. Hosté doufám dorazí v pořádku a aspoň přibližně domluvenému času (dochvilnost se v Izraeli moc nepěstuje ;)).

Co jsem shlédla zprávy, tak doufám, že v centru si na přípravy vzali aspoň tři hodiny rezervu. Jsou dneska víc v krytech než venku…

Desetiminutová pauzička u kávy je v čudu, jdu se zas pustit do práce.

Byla to dřina, ale zvládli jsme to! Dům je košér na Pesach. V obýváku sice pořád trčí čtyři gauče (dva staré a roztrhané a dva, co dovezli včera v půlnoci), u dveří jsou připravené tašky a krabice s nádobím a surovinami, co půjdou na týden do kůlny, plus spousta odpadu. Ale to nejdůležitější – kuchyň vysmejčená a nablýskaná, bez jediného drobečku chleba, jak se na Pesach patří . Teď vrátit hrnce a příbory, co nám včera vyvařili, a vyměnit sady nádobí – na Pesach máme speciální.

Manželovi nedalo, aby se nepokusil opravit praskliny ve zdech a fleky na stropech po deštích. V Izraeli jsou domy připravené na deště asi jako Pražáci na sníh. Zajímalo by mě, jestli tu opravdu někdo bydlí v domě, do kterého nezatéká.

Nutno dodat, že jsme u nás na to uklízení měli až zázračně klid. A ohňostroj nad Haifou, Nahariyi a Akkem (samozřejmě ne ten, co by člověk rád viděl, ten je v Izraeli dovolený jen na den Nezávislosti). Tam, a na dalších místech, Hizballáh přípravy na Pesach zásadně komplikoval. Co jsem proběhla zprávy, obešly se salvy na sever bez obětí, s několika lehce zraněnými. Díky Bohu.

Tři děti ze čtyř byly s námi celý den doma a statečně pomáhaly. Čtvrtý byl odpoledne s kamarády, po té na malé oslavě narozenin. Připojil se k nám až po setmění, kdy podle tradice děti chodí s pírkem a svíčkou v ruce po ztemnělém domě a hledají posledních deset zbytků chamecu (u nás kousky pita chleba zabalené v alobalu). Vzhledem k tomu, že máme po domě rozstrkané věci, co jsme museli vystěhovat z mamádu, a v pokojíčkách mají pořád něco rozkramařeného, jak tam nechodí spát, bylo to zajímavější, než jindy. Našly je nakonec všechny a zítra dopoledne je spálíme v táboráku na určeném místě ve vesnici. Chceme jít celá rodina, tak snad to klapne. Bez využití mamádu v přilehlém domě…

Zítra večer se u nás má sejít asi 15 lidí a budeme mít určitě plné ruce práce, tak nevím, jestli stihnu napsat, ale pokusím se. Jestli se příspěvku nedočkáte do naší půl sedmé, tak pak až ve čtvrtek. Pesach je totiž jako šabat – u počítače nesedím.

Spát ještě nejdu, ač už je hodně po půlnoci, přece jen je ještě hodně, co chystat…

Už mi dny začínají splývat a musela jsem se podívat do historie poplachů, abych si ověřila, jestli jsme dneska taky byli v mamádu a kdy to bylo… Přitom noc byla prima, spali jsme dobře a dlouho, paměť by mi měla fungovat.

Tak ano, byli. Krátce po té, co manželovi v jedenáct začal poslední den kurzu navigace přes zoom, dorazilo upozornění, že máme v blízkých minutách očekávat poplach. Začalo klasické pobíhání po domě, stahování žaluzií, kávičku jsem si stihla udělat – a za pět minut to tu bylo. Tentokrát výživné, pěkných pár ran jsme slyšeli i přes pohádku, co si děti stihly pustit. Ještě jsem se čílila, proč to nedají víc nahlas – ale prý to bylo na maximum. Přátelé z Haify reportovali hodně velké bum. Za osm minut se místo propouštěcí zprávy zas ozvaly sirény, tak si děti z Miňonů užily ještě čtvrt hodinku. Ze zpráv jsme se dočetli, že to odnesla rafinérie v Haifě a honem naplánovali odopolední výlet na benzínku, než benzín od zítra zdraží. Pak se manžel vrátil ke kurzu a celý zbytek dne byl už u nás klid. Rakety několikrát letěly ještě na Haifu, Akko a Nahariyi, tak jsme sem tam slyšeli rány bez upozornění, ale to už nás moc nenadzvedává.

Po skončení kurzu se Giyora vydal na cesty. Na Pesach zas hostíme rodinu a protože máme už totálně roztrhaný gauč, muž se rozhodl, že zkusíme pořídit nový. Teda nový ne, to jsem se zařekla, že nepořídíme, dokud děti neodrostou, ale něco z druhé ruky. Našla jsem přes marketplace rychle celkem blízko za víc než přijatelnou cenu, Giyora sehnal stěhováky a pustili jsme se do akce. Rovnou vzal na cestu půlku kuchyně, teda skoro, protože hrnce, příbory a další kuchyňské potřeby necháváme připravit, aby byly košér na Pesach. Znamená to dojet někam, kde se proces (hebrejsky hagala) provádí, a tam nechat nádobí buď vykoupat v obrovském kotli vařící vody nebo opálit plamenem (třeba mřížka sporáku nebo trouby).

Gauč vypadal ve skutečnosti stejně dobře jako na fotkách, po blízkovýchodsku prodávající ještě snížil cenu (manžel smlouvat neumí, ale chlápkovi ho bylo líto, když řekl, kolik zaplatí stěhovákům) a plácli si. Pak jel ještě kousek směrem k Haifě, protože tam prý provádí hagalu. Jenže na avizovaném místě nikdo nebyl, tak to otočil a jel na Karmiel. Mělo to pozitivní efekt – během svého cestovaní tak podruhé ujel z oblasti, na kterou letěly rakety. V Karmiel na místě byli a zvládli to, ještě si kvůli nám protáhli pracovní dobu. Po cestě domů manžel ještě koupil každému schwarmu, což se hodilo, protože jsem toho pobíhání tady měla plný kecky i bez přípravy večeře.

Ale musím konstatovat, že děti byly dneska světový. Dva malí si úžasně vyhráli, postavili si bunkr v bunkru (pod vysokou postelí v mamádu), natahali hračky, knížky, světýlko, postavili přepážky, že prý tady je ložnice, tady koupelna, tady dětská herna… Vydrželo jim to minimálně dvě hodiny. A celou další se pak dobývali do „ledového dortu“, což je naše obvyklá zábava spíš na letní dny, ale chytlo se to tak, že chtějí i v zimě, a místo na terase si s ledem hrají v koupelně. Je to extrémně neobvyklá situace, že jim to spolu jde tak dobře, že se obávám, že mají minimálně na rok vybráno.

Starší chlapci se mi v poledne vystřídali na akci v klubu – rozvojové hře (ODT). Tentokrát to bylo rozdělené podle ročníků, tak můj páťák a šesťák nebyli spolu. A mě čekaly dva krátké výlety autem, protože to bylo během manželova zoomu. Za svého dnešního bobříka o odvahy považuji, že jsem se po odvozu druhého z potomků zcela dobrovolně zastavila ještě u poštovní budky u budovy sekretariátu a vybrala dopisy z našeho P.O. Boxu.

Ale, to jsem zas rozepsala… Snad mi to odpustíte . Byl to náročný den. Ale víceméně normálně. A právě (23:53) přivezli gauč .

V noci mě nerušily poplachy, ale kašlající syn. Moc jsem se nevyspala, ale mohlo být hůř. Zas díky tomu malá vstávala dřív a aspoň její usínací hodina se tak o něco přiblížila té před přechodem na letní čas. Manžel od jedenácti do tří na zoom a mně z těch „mamí, mamí“ šla hlava kolem.

Od noci mířila většina raket z Íránu na jih a Hizballáh o sobě dával vědět převážně ve vesničkách blízko u hranic, ale okolo druhé odpolední si na nás ajátoláhové vzpomněli. Upozornění dopředu křičícím telefonem (krát 4 u nás doma), klasický shon – odskočit si, nanosit do mamádu, co tam chceme mít, vypnout toaster, uschovat jídlo před kocourky. Když jsem stahovala v domě třetí žaluzii a mrkla na hodinky, překvapilo mě, co všechno jsme stihli za tři minuty. Sirény se rozezněly až po dlouhých sedmi, kdy už jsme si mysleli, že je to pasé. Po zavření dveří mamádu Giyora „buďte ticho, ať slyšíme“, a já naopak „dělejte kravál, ať radši neslyšíme“. Děti stejně neslyšely nás, byly moc zabrané do hádky, na jaký film se budou dívat. A my slyšeli jen je, což je za mě v pořádku. Jako obvykle jsem zkontrolovala stav přátel z Haify, kde prý bylo pořádné bum. Děti si z pohádky moc neužily, za jedenáct minut jsme byli venku. Kromě toho klid.

Nejstarší syn šel odpoledne s kamarádem na kolo, klasicky v doprovodu kamarádova tatínka. Školáci od čtvrté třídy nahoru měli večer hodinovou akci v klubu, podle obrázků vydařenou. Část skupinky šla potom ještě na přilehlé hřiště. Děti se ale brzy rozprchly do domovů, když slyšely blízké výbuchy raket – útok na Nahariya.

Uklízení s dětmi dneska drhlo. Za vrchol své produktivity požavuji palačinky k pozdní snídani. Máme tři dny do příprav na Pesach. Snad s tím zítra pohneme víc…

Foto z výletu k Chulskému jezeru zhruba před rokem. Už abychom si zas mohli vyrazit .

Šabat za námi. Už čtvrtý v tomhle bláznivém stavu. Ale když si vzpomenu na první, byl dneska až neuvěřitelný klid. A nejen u nás, co jsem se dívala do zpráv a historie poplachů. Od včerejšího večera, kdy jsme ještě z okna pozorovali na noční obloze „ohňostroj“ z odstřelů raket mířících na Haifu, nebylo do konce šabatu vůbec nic. Až v půl deváté večer zaječelo z telefonu upozornění. Že se jedná o rakety mířené „do naší oblasti“ a nikoliv přímo do naší vesnice jsme zjistili, až když jsme všichni, včetně juniora, ze kterého kapala voda, protože jsem ho vyhnala ze sprchy, byli zavření v mamádu. Ověřili jsme, které vesnice okolo houkaly (všechny), počkali chvilku, až to venku přestane bouchat, a zase jsme vylezli.

Den byl převážně slunečný, byli jsme hodně venku. Opět jsme se odvážili vyrazit i kousek za zahradu hledat berušky, konipásky a želvy. Objevili jsme všechno, včetně té želvy! Na fotce sice vidíte jinou, protože o šabatu nefotím, ale byly si podobné . Děti měly radost, přinesly jí plátky rajčat, pojmenovaly ji, hladily jí, pozorovaly – krásně zabitá část odpoledne! Když se později po nebi rozlezly mraky, vrátili jsme ji na místo, kde jsme ji našli, a rozloučili se s ní. Ať si před deštěm, co se k ránu zas má spustit, najde hezkou schovku. Courají tu v tuhle roční dobu hodně a občas přilezou až do zahrady. Milí návštěvnící. Ale je třeba mít na paměti, že když je sluníčko dost silné vytáhnout ven želvu, může člověk potkat také hada…

Stav prodloužen beze změny do 30. března. To neznamená, že bychom snad čekali velké změny… Ale můžou se dít menší. Zaregistrovala jsem něco o tom, že bychom snad na severu brzy mohli mít o 15 vteřin víc času na doběh do krytů. Tak můžu snit aspoň o mírném rozšíření trajektorie procházky .

Ráno jsem se probrala, mrkla na telefon a ono 9:07. Ne, nenechali mě spát o půl hodiny víc, jak jsem si původně myslela. V noci nám posunuli čas ze druhé na třetí, ehm. A díky tomu šabat začíná také o hodinu později než obvykle – v půl sedmé.

Noc byla klidná – kupodivu skoro všude. Po snídani manžel vyrazil nakoupit a vzal i princeznu. Supermarket máme sedm minut cesty autem a samozřejmě jsou kryty jak na parkovišti tak v samotném obchodě. I tak zatím manželovi povoluji vzít maximálně jedno dítě. Byla řada na juniora, ale ten se akce zavánějící přílišným dobrodružstvím rád vzdal. A dobře udělal, protože stát v arabské humusárně mezi dvěmi velkými lednicemi a slyšet silnou ránu po odstřelu rakety by mu při jeho úzkostech vůbec nepřidalo. S princeznou to nehlo. Holt z toho asi ještě nemá rozum, naštěstí. Ač téma smrti je u ní poslední měsíce nezvykle oblíbené. Zato mně v mamádu s klukama bylo šoufl, protože jsem tušila, že budou někde na cestě… Giyorovi jsem nepsala ani nevolala, bylo mi jasné, že má plné ruce práce, tak jsem se uklidnila až ve chvíli, kdy na zpravodajském serveru uvedli, že po útoku z Libanonu nejsou reportované dopady ani zranění.

Chýlí se nám ke konci polojasný den. Až na ten jeden útok byl zatím klid. Prvorozeného jsem pustila na dětské hřiště kousek od domu. Po té, co si včera vyzkoušeli, že odtamtud k našim dveřím doběhnou za 22 vteřin. Pak se nechal odvézt spolu s kamarády na basketbalové hřiště, kde je, jak jinak, také kryt v těsné blízkosti. Já si obešla třikrát dům. Připomněla jsem si, jak je i těch pár minut venku důležitých – vůně květů citrusů, mišpule přelézající k nám od sousedů, zpěv ptáků, svěží vzduch. Na procházku do louky bylo po nočním vydatném dešti moc bahnivo.

Giyora v neděli a v pondělí vede další kurz přes zoom. Měl dneska odpoledne ještě schůzku s účastníky – za účasti princezny. Děti nebo mimina na klíně, rameni, za krkem, kričící v pozadí, jsou u zoomových schůzek velmi obvyklý doplněk, u mužů možná ještě častější než u žen. Já to obdivuju, neumím si představit, že bych se s prckem v blízkém okolí dokázala soustředit.

Většinu dne jsme trávili doma. Vyklízení šuplíků, aktovek (ano, až teď jsme si vzpomněli). Stavění puzzle, Člověče nezlob se (a taky trochu zlob se…), Monopol, televize. Prvně se princezně postesklo po její posteli, prý by se chtěla vrátit. No že to trvalo, celý měsíc… Nevím nevím, jestli se mi to chce zkoušet. Ač dle statistiky je velká šance, že bychom se vyspaly bez přerušení (spím vedle ní na vysouvací posteli od doby, co se přesunula od nás z ložnice). A jednoho prťouse bych při nejhorším včas určitě dotáhla. Jen nevím, jestli by chlapci souhlasili spát v mamádu sami. Uvidíme .