To „nechval dne před večerem“, jak jsem včera psala, bylo velmi trefné. Asi půl hodiny po té, co jsem post publikovala, nám v celé vesnici vypadla elektřina. Není ani vedro ani zima, takže žádná tragédie, ale přípravám na šabat to nepomůže. Ve fóru vesničky publikovali zprávu od poskytovatele energie, že „Na odstranění problému se pracuje a jestli se do hodiny a půl nepovede elektřinu zprovoznit, pošleme další zprávu“. Jinými slovy „Víme houby, co se stalo a jak dlouho nám bude trvat to opravit.“ Blížil se západ slunce, děti plašily, hledaly baterky, zapalovali jsme po domě svíčky a přemýšleli, jestli přece jen nakonec nevyužijeme generátor, co nám švagr přivezl před svátky. Těsně před vstupem šabatu – dáreček z Íránu. Čili s upozorněním dopředu. Žaluzie musely zůstat nahoře, jsou elektrické… Povypínat plotýnky, natahat hračky, baterky a lucerničky do mamádu. Za pět minut to dorazilo, s pořádnými ránami. V jednu chvíli jsme slyšeli zadrnčet železo, až mi do otázky „co to sakra bylo“ , ulítlo sprosté slovo. Pět minut na to další poplach. Samozřejmě jsme stále seděli v mamádu. Zas to bouchalo. Po čtvrt hodince jsme se místo propouštěcí zprávy dočkali upozornění na další dodávku. Poplach čtyři minuty po té. Ven nás vypustili po dlouhé půl hodině a těsně před západem slunce, tak jsem pospíchala zapálit šabatové svíce. Elektřina se vrátila! Což byla dost klika, protože mnohým dalším se poštěstilo až dlouhé hodiny po nás. Tak tak jsme se stihli vystřídat ve sprše – a info o další dodávce na cestě. I tentokrát dorazila, ale aspoň jsme u nás nic moc neslyšeli.
Šabatová večeře se pěkně zpozdila. Děti se po té hezky spárovaly a zatímco větší stavěli puzzle, menší si postavili v pokojíčku restauraci a hráli si tak pěkně, až to starším nedalo, aby je neprudili… Ale zas, kéž jsou tohle naše starosti, že. Jen se šlo šíleně pozdě spát. Starší kluci vždycky čekají, že malí usnou a rodiče si ještě chvilku zahrají s nimi, jenže když konečně malí usnuli, co čert nechtěl – 22:59, siréna. Tentokrát Hizballáh. Propouštěcí zpráva před čtvrt na dvanáct, rozhodně čas, kdy člověk už na hraní s dětmi náladu nemá, jenže zpoždění z takového důvodu jim nemůžu neodpustit… A prckové se nezvbudili. Čili jsme to ještě zvládli a pak jsme šli spát všichni spolu.
Noc byla klidná. Venku pořád trochu bahnivo a navíc nic moc dýchatelno kvůli prachu a písku ve vzduchu, tak jsme byli převážně doma. Poplachy nechyběly ani dnes, ale počkali jsme si do pozdního odpoledne – v půl páté, před šestou a před půl osmou. Všechno z Íránu a vždy jsme slyšeli jen vzdálené výbuchy.
Snaha poukládat děti dneska dřív extra nevyšla. Ono navíc bojuju s tím, jestli vůbec má smysl s tím bojovat. Kdo ví, kdy půjdou zpátky do školy. A zatím to celkem funguje tak, že i ráno později vstávají… Jsme holt „šoupnutí“ všichni.
K hledání příčiny té podivné rány ze včera úplně nebyla příležitost. Možná ji ještě časem objevíme.
Foto ilustrační – z parku Ramat HaNadiv, kam jsme si loni o pesachových prázdninách skočili na výlet
