Rubrika: Když se válčí

A mají to. První puzzle o 1000 kouscích. Totiž 999, ehm. Pro ten tisící to tu zítra budeme muset obrátit naruby…

Noc ušla. V půl třetí ráno vřeštěl telefon upozorňující na výstřel z Íránu mířící na sever a blížící se sirénu. Nic. Po čtvrt hodině zpráva, že je po ohrožení. Nicméně tři minuty na to telefon opět vřeští. A tentokrát se už po pár minutách ozvaly i sirény. Manžel se přišoural z obýváku k nám do mamádu a vyčkali jsme, kdy to zas pomine. Junior se probral a chvíli zděšeně mžoural, ale přece jen byla ještě hluboká noc, tak se v pohodě vrátil spát. Já chvíli přemýšlela, jestli to už pro dnešek stačilo, ale rychle jsem si uvědomila, že nic nevymyslím, a také zabrala.

Během dne to zas bouchalo kvůli raketám z Libanonu všude kolem, ale sirénu jsme zaslechli jen jednou – a byla ze sousední vesnice. Tyhle rány bez předchozího upozornění obvykle vůbec nevnímám jako děsivé. Protože jak člověk slyší, že to bouchlo, ještě když to není dost silné na to, aby se zaklepaly okenní tabulky, je vlastně už po nebezpečí. Tělo se vůbec nestihne ani stresovat ani bát. Je to jen leknutí. A pak kontrolujete, jestli se všechno povedlo sestřelit a jestli jsou známí a přátelé sedící v mamádech v cílové oblasti cajk. Než existoval iron dome, možná to bylo jinak, jenže to já nepamatuju. Když je puštěná televize a vidíme oranžový seznam míst, kde mají sirény, i víme, kam se předem dívat… Haifa vlevo, Akko přímo proti vchodu, Nahariya napravo… Prvně je výbuch jen vidět a s malým zpožděním slyšet.

Zvládli jsme dneska upéct ty zdravé zrníčkové sušenky, co jsme posledně kvůli úprku do mamádu spálili. A je dobře, že jsme to nevzdali, stojí za to. Ač děti jednoznačně preferovaly ty nepečené čokoládové kuličky z předevčíra. Neobalit si jich prozřetelně pár v hořkém kakau, žádné by na mě nezbyly.

Manžel dojel nakoupit, učil hodinu přes zoom a pak přivezl dětem ze školy učebnice a juniorovi laptop. Po cestě potkal sirény i odstřely nad hlavou. Tu jeho celkově asi pětihodinovou nepřítomnost jsem vnímala dost silně. No a bude hůř…

4:37 budíček ve formě upozornění na blížící se rakety naším směrem. Klasicky jsem vystřelila, ověřila na telefonu, že jde jen o upozornění, že nejspíš budeme houkat. Vykoukla jsem z mamádu, který nadále přes noc slouží coby ložnice moje a dětí, jestli se manžel v obýváku na gauči taky probral. Probral a už byl přilepený na telefonu, tak jsem zalehla zpátky. Od středy jsme neměli sirénu, jen sem tam tahle upozornění, a tělo už začíná chápat, že nejde o přímé ohrožení. Stres se projevuje míň, takhle v noci mi snad ani ruce nestihly zmrznout, jako se jim to obvykle děje. Po pár minutách jsem v polospánku slyšela pípnutí, co oznamuje, že je po hrozbě. Čili opět bez sirény.

Šabat byl jinak pohodový. Drželi jsme se samozřejmě jen doma a na zahradě, ale to se často děje, i když zrovna není válka. Odpočívali jsme, jedli a hráli si. Děcka skotačila, bordelařila, dům byl provoněný šalvějí, co nám roste nad zahradou, a o šabatu vždycky její snítky zahříváme na šabatové plotýnce. Bylo takové aprílové počasí, honily se mráčky, občas zapršelo, ale když vylezlo sluníčko, hřálo moc pěkně. Idylku narušovaly jen tu a tam nějaké vzdálené nebo méně vzdálené výbuchy. Také stíhačky a vrtulníky, co na šabatové obloze obvykle nevídáme, nám připomínaly nepříjemnou realitu 

Současná bezpečnostní nařízení platí do pondělního večera, pak bude aktualizace. Mluví se o obnovení školní docházky v nadcházejícím týdnu, ale na druhou stranu zítra otevírají školu, aby si rodiče mohli přijet vyzvednout učebnice pro děti (obvykle zůstávají v šuplíčcích tam, děti se s nimi domů netahají).

Manžel od zítra vyučuje přes zoom, čili budeme čelit nové výzvě – nedostatku počítačů k zoomování. Už vidím, jak se chlapci přou, kdo se nemusí připojit na hodinu 

. Ale půjde o den, další laptop bychom měli nafasovat zítra ze školy.

Foto ilustrační, náš citronovník. O šabatu nefotím a když odešel, už moc nebylo co. Nepořádkem doma se vám chlubit nebudu 

.

Dneska píšu brzy – před vstupem šabatu. O šabatu u počítače nesedím. Obykle je i telefon stranou, ale ten tentokrát zůstane v pohotovosti. Jde o ohrožení života, čili je to povolené.

Máme tady u nás na severu další klidnou noc. A doteď i den – úplně bez sirén. Hizballáh pálí rakety a posílá drony, ale nám se to vyhýbá. Nevidět tu a tam zprávy, člověk by na tu válku úplně zapomněl. Nebe modré, slunečné, stíhačka na něm dopoledne namalovala ukázkové kroužky.

Oznámila jsem šéfovi, že manžel se v neděli vrací do práce (učí přes zoom) – a já tudíž do práce nepřijdu. Dokud muž pracuje a děti jsou doma, mám nárok s nimi zůstat. Co bude dál, těžko říct. Mluví se od pondělka o návratu do standardní rutiny. Plán je to hezký, ale asi s ním může leccos zamávat. Od včerejšího poledne je povoleno seskupování o 50 lidech – když je blízko kryt, dostatečně velký. To u nás není, takže většina aktivit se nadále nekoná.

Dneska vyrazil nejstarší do kavárny na farmě, kterou provozuje maminka jeho spolužačky. Ve vedlejší vesnici. Když pro něj manžel jel, zrovna si to z Rosh HaNikra štrádoval směrem na jih dron, tak jsem dostala za úkol sledovat. Ale držel se v pobřežní linii, čili žádné ohrožení pro nás. Tyhle potvory jsou trochu nevyzpytatelný, létají nízko, blbě se cílí a honí, občas to zahouká někde a bouchne pak úplně jinde – bez upozornění, ehm. Ale myslím, že se to už dlouho nestalo, možná jsme od posledně vylepšili zneškodňovací techniky .

Princezna měla sraz s vychovatelkami ze školky na hřišti, přinesly jim dodatečně purimová překvapení. Zablbla si tak s kámoškama trochu venku. Vzal ji tatínek, pro mě je představa nějakého společného krytu, kde se tlačím s partou rodičů a dětí, moc nepříjemná.

Kromě toho jsme byli doma. Upekla jsem chaly na šabat, upatlali jsme s dětmi čokoládové kuličky. Manžel kromě krátkých výjezdů s dětmi zas makal na zahradě. Normální klidný den. Jen víc takových.