A jsme v pořádku doma! Mrňouskové se po mně vrhli, jak kdyby mě neviděli měsíc 
.
Rušná silnice pod hotelem zajistila, že jsme se extra nevyspali, čili nebylo překvapení, že ráno mi líp nebylo. Aspoň to zůstalo stejné, ale šetřila jsem kroky. O vrcholné zážitky dne se postarala telavivská MHD. Nainstalovala jsem moovit aplikaci, přes kterou mělo jít koupit jízdenky. Úspěšně jsme našli zastávku autobusu, co nás měl dopravit za kamarádkou do Ramat Gan. Najít také tu, kde máme vystoupit, už bylo horší. Prý Žabotinski, Herzel. Řidič potvrdil, že tam jede. Nascenovat do aplikace bar kód a koupit dvě jízdenky se povedlo bez problému. Kupodivu. Po Žabotinski Bialik následovala Bialik Metro. S napětím jsme čekali, až autobus zavře dveře a my uslyšíme, co bude příští zastávka. Se stejným napětím na zavření dveří čekali všichni, nezvykle dlouho. Načež řidič autobusu opustil své sedadlo, vyrazil směrem k nám a „nechtěli jste na Žabotinski Herzel?“. Chtěli! „Nu!“ a ukazuje prstem ven ze dveří. Aha… Tak jsme dojeli .
Setkání klaplo, ač by to po té spoustě let chtělo sakra víc než hodinku, co jsme měly. Z příjemné pizzerie v Bnei Brak jsme se vydali už sami směrem k další atrakci – na metro. Bylo tak pěkně značené, že jsme se zas museli doptat. Na vlakové nádraží to bylo tři zastávky – příliš málo pro desetiletého kluka, co metro zatím zná jen z Prahy a tam už dlouho nebyl. Tak jsme jeli osm na jednu stranu a pět na druhou. No a pak zas pořádný kus pěšky, protože směrovka k vlakové zastávce HaShalom nám zmizela a po dvaceti minutách jsme došli k Savidor (zas s doptáním…). No comment.
Zas jsme si ale v Tel Avivu užili super počasí. Ukázalo se, že na severu celý den bez přestání lilo a bylo chladno jak uprostřed zimy (devatenáct totiž…)! Až se manžel obával, jestli odjedeme z pole vedle vlakové zastávky, kde jsme včera zaparkovali.
