22. 3. 2026 – Írán, den dvacátý třetí

Tak ano, skvělou noc jsme měli! Teda po té, co jsem mazala po půlnoci s malou na toaletu kvůli tomu bolavému bříšku – díky Bohu se to tím vyřešilo. A spala jsem pak úplně bez přerušení až do sedmi do rána, kdy přeze mě proběhlo první dítě do obýváku k manželovi. Pak jsem se v polospánku, kdy asi po půl hodině zmizelo druhé mrňavé dítě, povalovala až do krásných půl deváté.

Měla bych uvést na pravou míru, že my nejsme úplně typický příklad toho, jak se teď v Izraeli ve válce žije. Máme mamád v domě – to víc než polovina domácností v Izraeli nemá. Bydlíme v oblasti, kde nejsou žádné zajímavé cíle, čili na nás nepřítel rakety ani drony moc neplácá. Obvykle to prostě letí někam – na Haifu, na Karmiel, na Akko – přes nás. A po cestě to odstřelují někde okolo třeba, tak nás zahánějí do krytů, abychom byli chránění od dopadů „úlomků“. Které třeba v případě těch íranských raket jsou neskutečně obrovský – až by se hodilo vymyslet nějaké jiné slovo, co by ten bordel popisovalo líp, než „úlomek“. Samozřejmě se může stát, že sem mířit budou, nebo že to sem spadne, ač nemířili, páč je to šmejd vyrobený kdoví kde… Ta pravděpodobnost velká není. Jasně, tělu se to vysvětlit nedá, když zrovna houká siréna, ale hlava to po většinu času ví.

Další super výhodu máme v tom, že jsme s mužem oba doma. On je učitel a školy jsou zavřené. Není třídní učitel, učí jen jeden předmět, plus vede kurzy. Občas odučí hodinu přes zoom, občas musí pár hodin připravovat materiál, občas má kurz, kterého se musí účastnit (také přes zoom). Já jsem byla od začátku války na dovolené, pak na neplaceném volnu a pak jsem dala výpověď. Protože prostě můžu a je cennější, že budu doma, než abych denně riskovala život dojezdem na místo, kde dostávám minimální plat. Typičtější případ je ten, že jeden z rodičů pracuje a dojíždí, zatímco druhý se pokouší pracovat mezi staráním se o děti. Nebo že jeden z rodičů je odveden.

Máme prostorný dům se zahradou a krásným výhledem, čtyři kočky, dva králíky. Děti mají poblíž kamarády a občas se i přes tristní podmínky nějaké setkání zadaří. Dneska byl junior u kamaráda a oba větší se sešli s partou teenagerů v místním klubu, kde jim vedoucí zařídili promítání filmu. I popcorn dostali. Prostorný kryt i s toaletami je součástí stavení. Krátce po poledni dorazila do vesnice část učitelského sboru a přivezli klukům balíčky k Purim, co nedostali, protože Purim ve škole se kvůli válce nekonal. Tím chci naznačit, že i kdybychom náhodou hodlali vydat sumu za letenky do Čech pro mě a děti (manžel nemůže odjet mimo prázdniny) a odletěli, zdaleka tam nemáme takové zázemí, jako tu. Děti česky neumí a jak těžké to je, když jsem tam s nimi sama, už jsem si vyzkoušela po 7. říjnu 2023. Doteď mám dojem, že z toho mají větší trauma než by bývaly měly, kdybychom neodjeli…

Tim jsem možná částečně i odpověděla na otázku, proč tu zůstáváme, co se sem tam v komentářích objeví 😉.

Dneska měl manžel hodně schůzek přes zoom, mezi nimi připravoval materiály a odvážel a přivážel děti. Já byla bez přestání zatížená požadavky od prcků, přípravou jídla, praním, řešením katastrof od rozlitého mléka přes rozsypané třpytky a krvácející ranky… Náročný den pro nás oba, pro nás všechny. Ale zas tak pěkně plný, že člověk na válku neměl čas myslet – neměla jsem vůbec příležitost sednout k počítači. A ani jednou jsme nehoukali. Nicméně na slibované recepty nebo popis přípravy na šabat dneska zřejmě zas nedojde, jsem hotová. Ale jednou čas přijde!

Foto z klubu (takový místní „kulturák“ by se asi dalo říct ;)) z promítání filmu pro teenagery z vesničky.

EDIT 23:17 – upozornění na blížící se rakety naším směrem a možnou sirénu

EDIT 23:30 – zpráva, že je po události. Nehoukali jsme 🙂🍷

21. 3. 2026 – Írán, den dvacátý druhý

Vyspali jsme se skvěle! Noc klidná byla – a i den. Pokud tedy nepočítám šestkrát vydatné krupobití a nespočet hromů, kdy děcka často mazala do mamádu, protože kdo se v tom má vyznat, že jo. Je fakt, že pozdně odpolední palba na nedalekou Nahariyi zněla úplně stejně. Pršelo s malými přestávkami opravdu celý den a stejné počasí by mělo vydržet týden i déle. Aspoň nám může být o něco míň líto, že nikam nemůžeme.

Šabatovou večeři jsme jedli v úzkém rodinném kruhu. Chamin se povedl na jedničku – jako ostatně pokaždé od doby, co jej manžel dělá podle babiččina receptu. Sibuju, že se časem o recept na chamin i další dobroty podělím.

Když jsem konečně zahnala do hajan všechny děti, manžel si sedl ke zprávám a já k počítači, že vám sem něco sepíšu – ozval se z telefonu onen řezavý nepříjemný zvuk. Upozornění na rakety blížící se na sever. Manžel, co si až po třech minutách vzpomněl, že by si mohl odskočit, to skoro nestihl – a už jsme houkali. Tři už spící děti se neprobudily. Čtvrtý nerušeně pokračoval ve čtení knížky. Tupé vzdálené výbuchy, nepříjemných deset minut v mamádu. Po shlédnutí zpráv o tom, co se stalo a děje na jihu (dopady ve městech Dimona a Arad), se člověku honí v hlavě kde co. Holt nepříjemná realita.

Ale už jsme zas v pořádku vypuštěni ven a pokračujeme v přerušené činnosti. Tedy skoro, protože malá se probudila, že jí bolí bříško. Teď je u ní manžel, ale jako příslib klidné noci to nezní…

Na fotce obrázek, co včera vybarvovala. A já jdu manžela vystřídat.

20. 3. 2026 – Írán, den dvacátý první

Zdravím zas před šabatem. Po kolikáté už, uf. Máme za sebou klidnou noc (naposledy rakety těsně po půlnoci) a (zatím) klidný den. Tedy u nás, v centru je to dneska pěkně ostré. Zahájili jsme úklid na Pesach, přece jen se to blíží. Kluci z toho vůbec nejsou nadšení. Manžel chystá na večeři chamin, což je takové hutné jídlo do jednoho hrnce, co se dlouhé hodiny peče v troubě a hodí se na chladnější dny, co nás prý teď čekají. Od rána to tu krásně voní.

Dopoledne pršelo, kytičky a stromečky jsou opláchnuté. Ale výhled na Haifu poněkud nezvykle zamlžený. Doufám, že za to nemůže včerejší poškození rafinerie.

Kromě úklidu stejný program jako tři uplynulé týdny – Monopoly, puzzle, vybarvování… A hlavně hašteření, křičení, rozčilování se a sem tam nějaká rána padne. Mezi dětmi tedy. Ač ráno, když mě opět vytáhly z matrace v mamádu dřív, než by se mi líbilo, jsem na ně také zrovna milá nebyla.

Odpoledne se obloha protrhala a stihly jsme si s malou udělat aspoň pár koleček okolo baráku. A vyfotit tu Haifu.

MAMÁD

Dneska jsem si pro vás připravila mamád. Hodně se ptáte a pořád přichází noví (vítám :-)), co se také ptají.

Takže mamad je zkratka merchav mugan dirati, což je v překladu „ochranný domácí prostor“ . Domácí kryt. Je povinný u všech staveb od roku 1993 – bytů i domů. Bez mamádu stavbu nezkolaudují. Jedná se o místnost, co je součástí domu nebo bytu – se zavedenou elektřinou, internetem, často i klimatizací (ač tady jsou nějaké speciální podmínky, protože místnost musí být po zavření oken a dveří vzduchotěsná). Má silné betonové zdi, speciální okno a dveře odolné proti tlakové vlně po výbuchu rakety nebo jejích střepin. Má předepsanou minimální velikost, sílu zdí, kvalitu betonu a další (nejspíš).

Náš mamád je poměrně malý, asi 10 metrů čtverečních. Při stavbě domu a ještě dlouhé roky poté jsme nepředpokládali, že někdy budeme potřebovat v mamádu strávit víc než deset minut. Na doběh od sirény jsme měli avizovaných 45 vteřin a pravidlo bylo setrvat deset minut – a pak jít zas ven. Jenže svět jde kupředu a když to na nás letí z Libanonu teď, máme 30 vteřin (a to si nejsem úplně jistá, jestli to není míň). Za půl minuty nemáte v noci šanci posbírat v pokojích spící děti a dotáhnout je do mamádu. A už vůbec nepřipadá v úvahu, že by se po propuštění ven zas hezky vrátily do svých postelí spinkat. Čili trochu nepředpokládaně se od roku 2024 náš mamád příležitostně proměňuje na ložnici – mojí a našich 4 dětí (muž se už nevmáčkne). Když nám to došlo, museli jsme jej úplně předělat. Půlka místnosti byla hrací koutek a druhá špajz a trochu kůlna. Plus je tam velký mrazák, co prostě nemáme, kam jinam přesunout. Giyora (manžel) boural částečnou příčku, aby se vytvořil prostor pro matrace. Aktuálně náš mamád slouží jako pokoj nejstaršího syna, se sestavou bubnů pod postelí – galerií. Mrazák tam i nadále je a polička s konzervami také, ale nikoho to neruší, protože on tam stejně obvykle nechce spát. Když vypukne válka, bubny se rozstrkají po domě a vznikne prostor pro matrace. Máme tam přivedený internet, což děckám umožňuje koukat na počítači na pohádku, když nás tam zažene siréna. Voda ani toaleta tam není – ale jsou mamády, kde je. Pro malou máme vždy připravený nočník a my ostatní to zatím nějak ustáli. Při nejhorším… No, to tu nebudu rozebírat :-). Když houkáme v noci, manžel, co spí na gauči v obýváku (z ložnice by to měl zbytečně dál), se přišourá k nám (sorry, to fakt nejde líp vyjádřit, opravdu nepospíchá…) a zabouchne dveře. Děti to často vůbec neprobudí. Doba strávená v mamádu se teď nepočítá na minuty, ale čekáme, kdy obdržíme propouštěcí zprávu. Takže tam můžeme takhle zavření strávit různou dobu. Náš současný rekord je 2 hodiny, nejkratší asi 6 minut po dohoukání sirény.

Přikládám fota. Snad jste si udělali dostatečně dobrou představu :-).

19. 3. 2026 – Írán, den dvacátý

Oukej, takže další den křičících oznámení z telefonu, houkání a výbuchů. Vzdálených naštěstí. Víc a míň. Občas se zaklepou okna, ale kdyby zůstalo jen u toho, člověk bude rád.

Noc nebyla žádný med, ale také žádná hrůza. 4:41, 5:18 a 5:43 upozornění na raketu mířící naším směrem. Před tou šestou to houkalo vedle a mysleli jsme, že je to u nás, takže se manžel přiloudal a přisedl k nám. Dost jsem se obávala, že se mrňousové už nevrátí spát. Ale vrátili, oni včera usnuli vážně pozdě. A já byla tak hotová, že teprve teď zpětně koukám, že to bylo 3x, ani jsem si to nepamatovala. 7:31 zas a tentokrát siréna a rakety i na nás. V 7:46 nás propustili z mamádu a oba malí samozřejmě vystřelili s tátou. Mně a zbytku se povedlo pospávat až do půl deváté.

Prvně od začátku války jsem vyrazila mimo zahradu. Princezna byla pozvaná ke kamarádovi a vzhledem k situaci jsem se rozhodla, že ji tam samotnou nenechám. Máme to k nim sotva kilák, na druhou stranu vesnice. Ale připadalo mi to mnohem delší… A dorazili jsme – s ohňostrojem nad hlavou. Čtyři moc pěkné odstřely raket mířících někam na Karmiel. Ani nás to nerozhodilo. Rozhodně lepší než kdyby začala houkat siréna.

Po dvou hodinách jsme se vrátily v pořádku a bez úhony domů a naplno jsem převzala péči o všechny děti. Giyora nutně musel dodělat novou osnovu pro kurz průvodců. Dneska jsem se svojí tichou hodinkou měla smůlu. Holt ne pokaždé je možnost. Ale zvládl to a docela dobře. I by stihl ještě večer nakoupit, ale přesně ve chvíli, kdy se chystal vyrazit, přišlo zas upozornění, od odpoledne třetí. A tentokrát útok následoval a přidal se i Libanon, tak jsme v mamádu trčeli přes dvacet minut. Nákup se odkládá.

Já se motala zas hodně v kuchyni. Zbavila jsem nás jednoho balení burákového másla a upekla sušenky. Lehce jsem je spálila a rakety za to tentokrát nemůžou. Jenom jsem zapomněla po upečení otevřít dveře trouby…

Taky jsem děckám vyráběla domácí mallawach. Je to všehovšudy placka z listového těsta, co se jí s posekanými rajčaty. Když se to koupí jako polotovat, je v tom spousta margarínu a chemikálie, tak raději dělám domácí. Jenže je to příšerně pracný. Pekla jsem souběžně na dvou pánvích, aby to bylo rychlejší – a vyšlo to! Recept časem dodám. Ale dneska už zas padám na čumu a chystám se do hajan. Při nejhorším najdete v angličtině a překladač… Koukám, že se tomu říká i Yemenite Jewish Pancake, to jsem ani nevěděla (https://food52.com/…/72132-malawach-yemenite-jewish…).

Taky jsem sepsala na blog článek o mamádu, hodně se ptáte:

Dobrou noc. Kéž ji přeruší jen kopance prcků (co mě jindy umí tak prudit ;)).

Náhled do školství v Izraeli

Níže popisovaný systém odpovídá židovskému vzdělávání. Muslimové, drúzové a křesťané mají své instituce.

Jesle (0 – 3 roky)

Oficiální délka mateřské je v Izraeli v současné době 26 týdnů, ale placených je jen 15. Jesličky fungují obvykle pro děti od 3 měsíců věku, i když valná většina matek miminka odloží  někdy mezi půl rokem až rokem a půl. Záleží na tom, jakou má práci a nervy. V lépe placených oborech se obvykle očekává, že se žena do půl roku vrátí. Mých 9 měsíců v hi–tech s prvním a druhým synem bylo vice než troufalých.

Jesličky jsou drahá záležitost (kolem 4000 šekelů měsíčně tady na severu, v centru to bude k šesti) a matky se často do práce vrací, i když se jim to nevyplatí finančně. Některé z důvodu, že doma je to na palici, jiné z důvodu, aby o práci nepřišly. Tatínci na mateřské jsou vzácný druh, ale ze zákona ta možnost je.

Co se týče počtu vychovatelek v jeslích, obvykle je u těch nejmenších jedna na 3 – 4 mimika, u těch větších, cca rok a půl až tři, je to jedna na 6 – 7 batolat. Jesle fungují obvkyle od 7 do 16 hodin od neděle do čtvrtka a v pátek 7 – 12/13.

Školka (3 – 6 let)

Od tří let je školka dotovaná státem a povinná. Pokud rodiče chtějí děti nechat doma, musí zažádat o výjimku ze zákona o vzdělávání (to platí i o škole). Státní školky fungují 7:30 – 14:00. Lze připlatit za ranní a odpolední družinu – ta funguje ráno 7:00 – 7:30 a odpoledne 14:00 – 17:00. Současná cena na severu je kolem 1000 šekelů na měsíc. Ze zákona je jedna vychovatelka na 12 dětí. Což teda u dětí 3+ je dost masakr. Rodiče se často raději složí na další pomocnou sílu a platí navíc ze své kapsy.

U nás ve vesnici jsou jesle i školka jen sekulární. Aktuálně máme dvě. rozdělené podle věku. Děti u nás ve školce mají jednou týdně divadelní kroužek, za který platíme navíc kolem 1000 šekelů ročně. Další peníze jdou do kasy na dárky vychovatelkám, na svátky a různé příležitosti (purimové balíčky, sem tam nanuky, páteční pečení chala chleba). Zhruba další tisícovka na rok.

Základní škola (6 – 12 let)

Školní docházka začíná v šesti letech. S tím, že dělící měsíc je leden, čili děti narozené září až prosinec začínají v pěti letech. Pro ty je možné zažádat o odklad. Základní škola je šestiletá, tři roky první stupeň  a další tři roky druhý stupeň. Tady jim říkají „mladí“ a „dospělí“.  Kromě základních předmětů jako matematika, jazyk, věda a angličtina mají třeba společenské vazby, zvířecí kroužek, podporu čtení (čas ve školní knihovně), tělesnou výchovu a samozřejmě i výtvarku. Můj druhák má také šachy, páťáci a šesťáci žonglování a robotiku s důrazem na použití umělé inteligence. Učení je tzv. project oriented, mají každoročně téma, které se protíná několika předměty, a jeho výsledkem je velká ucelená práce obvykle ke konci roku prezentovaná rodičům. Loni měli u nás páťáci „Vesmír“ a čtvrťáci „Naše vesnice“. I v sekulárním vzdělávání se samozřejmě vyučuje Tóra. Celý systém je velmi dynamický, předměty se co rok obměňují, zřejmě dle dostupnosti učitelů. Mí dva starší šachy neměli. Angličtinu se můj prvorozený učil od třetí třídy, druhorozený (co nastoupil hned následující rok!) začínal od druhé a junior (tři roky poté) už od první.

Děti chodí se skoro prázdnými aktovkami. Ve škole mají skříňky nebo zásuvky, kde si učebnice nechávají. Domácí úkoly nosí do třetí třídy vytištěné v deskách – text s otázkami nebo cvičení z matematiky. Obvykle mají týden na zpracování. Od čtvrté třídy výš mají obvykle za úkol dokončit, co nestihli ve škole.

Na konci roku děti dostávají vysvědčení (slovní) a dopisy od třídní učitelky. V pololetí se hodnotí samy, ty mladší pomocí obrázků, starší už i slovně. Sebehodnocení se prezentuje na třídních schůzkách, které probíhají jako krátký pohovor rodiče s třídní učitelkou za účasti žáka. Během roku funguje komunikace s třídními učiteli, téměř kdykoliv odpoledne je možné zavolat. Nebo naopak píšou / volají oni, když došlo k nějaké nestandardní situaci.

Základní škola u nás v okrese funguje od neděle do čtvrtka, ale časté je i vyučování v pátek (chodí se do školy šest dní v týdnu). Maxinální počet dětí ve třídě je 35.

Střední škola (12 – 18 let)

Po šestileté základní škole začíná dalších šest let docházky. Opět se dělí na tři a tři roky s tím, že druhé tři roky jsou obdobou českého středoškolského systému, zakončené maturitou. Maturity probíhají už od konce čtvrtého ročníku (prvního ročníku druhého stupně) téma po tématu, vždy s dostatečným odstupem.

Podrobněji o výuce na sekulárních středních školách budu vědět od následujícího roku, kdy se tam přesune můj prvorozený. Zatím mám informace zprostředkovaně od manžela, co už osm let pracuje coby učitel. Ale ten se zmiňuje spíš o kolezích v týmu a stěžuje si na špatně nastavený systém podporující průměrnost zaměstnaců ;). I tady v Izraeli je učitelský plat podprůměrný a řídí se tabulkami.

A dál…

Kromě klasického vzdělávacího systému od ministerstva školství existuje ve většině židovských vesnic tzv. neformální vzdělávání. Obdoba družiny, jen je v jiném místě, než kam děti chodí do školy.

Po střední škole následuje armáda – kluci necelé tři roky, děvčata necelé dva.

Na vysokou školu pokračují až po armádě. Což mimo jiné znamená, že co se vzdělání týče, mají ti, co v armádě neslouží, náskok.

Zajímavosti oproti českému vzdělávání

Jídlo

Jesličky jsou jediná instituce, kde si prckové užijí servírovanou snídani a teplý oběd. V souladu s pravidly kašrutu je snídaně „mléčná“ a oběd „masový“, ač maso není každý den. K snídani dostanou pečivo, tuňáka, kukuřici, olivy, pokrájenou zeleninu, cottage, bílý krémový sýr, plátkový sýr. Pro mimina nosí rodiče sunar a výživu.

Od tří let jídlo chystají dětem rodiče. Ve školce se obvykle jí kolem desáté, dítě má sendvič, obvykle plněný pita chleba – humusem, směsí olivového oleje a zataru (koření), smetanovým sýrem. K tomu pokrájenou zeleninu nebo ovoce. Ve 12 mají u nás děti ještě ovocnou svačinu – každý prcek přinese ráno kus libovolného ovoce do společného košíku a vychovatelky to pak pokrájí a rozdělí ke stolkům.

Ve škole je to podobné. Jídelna je obecně neexistující pojem, děti si nosí svačiny z domova. Když mají po vyučování ještě kroužky, nosí víc svačin. Štěst, že v aktovce skoro nejsou učebnice, aspoň je místo na jídlo ;).

Fungování v koloběhu svátků

Místní vzdělávání od útlého věku funguje v cyklu svátků. Svátků je tu plno a hodně se „prožívají“. Celý rok je o tom, že se děti připravují na svátek, který když přejde, jede se okamžitě příprava na další svátek (židovský Nový rok –> Den smíření –> Sukot –> Chanuka  → Tu Bišvat –> Purim –> Pesach – > Den památky holocaustu → Den památky padlých -> Den Nezávislosti –> Lag BaOmer –> Šavuot. Vždy je to o příbězích, pokrmech, často je součástí nějaký ceremoniál. Děti jsou zvyklé se od malička stavět před publikum a od třetí třídy se aktivně podílí na přípravách ceremoniálů – tvorba rekvizit, mluvené scénky, tanečky. Mají hodně aktivit, kdy starší ročníky dělají něco pro mladší nebo s nimi. Před začátkem školního roku probíhá seznamování budoucích prvňáčků s šesťáky, co první rok prckům pomáhají.

Další zajímavosti

V každé oblasti má člověk ze zákona volbu sekulárního nebo náboženského vzdělávání. Kromě toho jsou další alternativy, u nás například tzv. dvoujazyčná škola, kde židovské děti studují spolu s arabskými.

Učitelé se oslovují jménem a v hebrejštině není vykání. Děti se s učitelem baví spíš jako se strejdou nebo tetou, ti starší jako s kamarády.

Z vesnic dováží děti do školy školní autobus (záleží na okresu, v těch levnějších to tak nebude). Ve vesnici je zastávka na každém rohu, aby to všichni měli blízko. Naše vesnice o 350 domech má sedm zastávek.

18. 3. 2026 – Írán, den devatenáctý

Dneska jsme tomu zas neunikli. Tři upozornění, ve dvou přípaech z toho byla siréna upozorňující na raketový útok. Ráno chlapce připravila o vyučovací půl hodinu přes zoom a k večeru přerušila manželovi schůzku (také přes zoom). V obou případech jsme slyšeli jen protiraketovku, zaplaťpánbu. Pak jsme tu měli asi ještě dvě tři akce, kdy to bouchalo okolo. Zajímavou změnou je výrazné zkrácení času, po kterém nás pustili z mamádu (domácího krytu). Asi někdo projel statistiky a zjistil, že být tam zaseklí 15 – 20 minut nikomu život nezachrání. A že vlastně stačí šest minut. Děcka jsou zklamaný, protože nestihnou celý díl Mimi vetřelců, které obvykle sledují během útoků v mamádu na počítači.

Venku ráno ještě svítilo slunko, ale děsně foukalo, takže to bylo jen na přípravu zahrady na blížící se déšť.

Převážně jsme byli vevnitř. Klasicky stavění puzzle, Monopol, magnetická stavebnice, trochu sudoku a kreslení. Málo pohybu. Teda děti – mně nechyběl. Byla jsem na ně většinu dne sama, manžel měl školení přes zoom a schůzky. Mezi plněním různých požadvaků a pomáháním se vším možným jsem sotva zvládla udělat něco k obědu. Malá princezna po poledni fňukala, že ji bolí bříško (přísahám, že to nemá co dělat s mým vařením! 😉, a usnula. Čili mi tu pak strašili všichni skoro do půl jedenácté a to už opravdu není doba, kdy jsem schopna na ně být milá. Ale nedopadlo to až tak zle – zřejmě díky tomu, že jsem zas měla mezi čtvrtou a pátou odpolední na hodinu oraz.

Dostali jsme oficiální oznámení, že stav se nemění do čtvrtka 19.3. Stále shromažďování do max 50 lidí blízko krytů – žádné školy ani školky. 24. března začínají dva týdny pesachových prázdnin, takže nás dost jistě čekají krásné další minimálně tři týdny spolu doma. Zpestřené budou navíc tím, že manžel povede kurz budoucích průvodců. Je to tábor na tři dny, kdy měl být pryč. Vzhledem k situaci to bude přes zoom… Co udělám se svými super hlučnými dětmi se mě neptejte. Ale kéž tohle jsou naše starosti, že 😉.

Dneska jsem přes den nepořídila vůbec žádné foto, tak přikládám akuálně spící děcka v mamádu. Jeden nahoře, tři dole. A já se jdu co nevidět vmáčknout někam mezi ně…

17. 3. 2026 – Írán, den osmnáctý

Osmnáctý post v řadě! Teda, takovou konzistenci jsem od sebe nečekala. Jestli ta válka bude delší, bude to opravdu skvělý trénink na napsání knihy 😉.

Dnešní skóre zatím dvě upozornění – ze kterých nic nebylo. Dost výbuchů poblíž a hluk sirény ze sousední vesnice. Kluci byli jak utržení ze řetězu, spousta dohadů, křiku, naschválů .Jako jo, mají se už navzájem dost, to dá rozum. Vlastně je překvapivé, že to přes dva týdny dávali tak dobře. Od čtyř jsem si vyžádala hodinku oraz a zavřela se s kafem a laptopem v ložnici. Manžel vytáhl celý klan na zahradu, rozdal jim materiál, pilky, kladívka, hřebíky a že prý dělají stůl a židle. Rozhodně to bylo přesně to, co jsme všichni potřebovali. Sice se to neobešlo bez křiku a menšího zranění, ale i tak to stálo za to. Židle ani stůl nemáme, ale našli krásnou ještěrku, obrovskou kudlanku, já měla chvíli klidu a zbytek dne do večera byl už pak zas v pohodě.

Včera mi tu druhý nejstarší skoro brečel, že jsem ho taky nepustila s tátou nakoupit. Tak měl slíbeno, že dneska spolu skočí koupit schwarmu (v Česku donnerský kebab myslím, maso na rožni, co se okrajuje do pita chleba). Jenže k večeru situace přiostřila, mluvčí armády publikoval zprávu, že Hizballáh se chystá na velkou akci. Že se jim to pokouší zkazit, ale… Že bychom se raději měli držet poblíž krytů. Také zrušili teenagerům setkání v klubu a vůbec všechny další akce a kroužky. Když jsme nějak před šestou dostali jedno z těch dříve avizovaných upozornění a pak to bouchalo kolem, nikomu se už ven nechtělo a manžel jel pro schwarmu sám. Měl z první ruky odstřel rakety nad hlavou, ale vrátil se v pořádku a s pořádnou náloží chutného masa (vegetariání prominou…).

Skoro půlnoc, tak se zas jdu vmáčknout k dětem na matrace.

16. 3. 2026 – Írán, den sedmnáctý

Můj drahý manžel Giyora zná pouze dva stavy – „nemůžu nic“ nebo „můžu všechno“. Dneska ráno se mu povedlo vstát, takže z toho bylo „můžu všechno“. Marně jsem ho přesvědčovala, ať si trochu odpočine (představa, že zítra to zas bude „nemůžu nic“, se mi příliš nezamlouvá, že…). Vypadá unaveně a určitě by si býval potřeboval posedět víc než půl hodiny s dětmi u televize, ale co nadělám.

Každopádně se cítí líp než včera, tak snad to zítra bude ještě lepší.

V některých částech Izraele se ráno vrátily děti do škol. A hned si zasprintovaly do krytů. My slíbenou aktualizaci stavu v šest ráno neobdrželi. Pěkná statistika dnů bez sirén tady u nás šla dneska do kopru. Houkali jsme dvakrát. V poledne po předchozím upozornění, co dětem přerušilo poslední hodinu přes zoom, Írán. A k večeru bez předchozího upozornění – dron od Hizballáhu a následně hned rakety. Princezna se zrovna nachystala do vany a do mamádu se tak hnala v Evině rouše. Na rozdíl ode mě si vzpomněla, že má připravený evakuační batůžek. Pochválila mě, že tam má všechno oblečení, a navlíkla ho na sebe. Drželi nás vevnitř celkem dlouho, až jsme se obávali, jestli si na přísadách připravených na pizzu nepochutávají kocouři… Ale dopadlo to dobře. S námi i přísadami na pizzu 😉. Princeznu událost nijak nerozhodila a dožadovala se napuštění vany hned jak jsme zas mohli z krytu pryč. Já bych měla náladu tak na super rychlou sprchu, ale děti to, naštěstí, vnímají úplně jinak.

Drželi jsme se celý den doma a na zahradě, jen nejstaršího jsem pustila s manželem nakoupit. A s mrňavou dojel vyzvednout jahody. Hodně lidí normálně pracuje a tak nám jako každé pondělí přivezli do vesničky jahody z farmy na jihu. Sezóna jahod začíná v Izraeli koncem listopadu, teď je v plném proudu a ceny klesly o více než polovinu – aktuálně 55 šekelů za tři kila. Teď víte, kam šla Maruška z pohádky o dvanácti měsičcích v prosinci pro jahody…

Byl tu příjemný polojasný den. To sluníčko jsem si dneska vyloženě naordinovala, abych doplnila vitamín D. Obcházela jsem se smečkou zahradu a ujišťovala se, že ví, co nám tu roste. A ví – citron, pomeranč, čínský pomeranč, ibišek, jasmín, aloe, máta, pomelo, chryzantény, kosatce, bobkový list, mandle, granátové jablko, listový celer, pekan, fíky, olivy a moruše. A šalvěj – tu nepěstujeme, ale je to takový místní plevel, co se rozleze všude. Stejně jako bramboříky, Tohle období, kdy se všechno zelená a kvete, je v Izraeli prostě nejkrásnější. Snad si ještě užijeme i procházku v lese.

15. 3. 2026 – Írán, den šestnáctý

Další den války plný naprosto neválečných výzev. Člověk aby za to byl vděčný, že. Manžel během noci odpadl s nějakým moribundusem. Mně taky ráno nebylo do skoku, ale zřejmě za to mohla pokřivená záda z toho spaní na matracích mezi děckama v mamádu. Holt ta místnost nebyla navržená na spaní početné rodiny. Jsme tam sardinky… Zkusila jsem spolu s mužem všechno od česneku, medu, přes petržel, citron a kdo ví co ještě, až jsem poraženecky slupla paralen. Od té doby dobrý, teď se cítím fit. Manžel se pořád moc nehýbe z gauče a doufám, že do rána nebude, protože jinak zjistí, že jsem ve dřezu nechala hromadu nádobí…

Přesto jsem na sebe hrdá. Děti jedly i něco jiného než párky a dělaly i jiné věci než koukaly na telku 😉. Měly jsme lívance (z dvojité dávky mi nezbyl ani jeden na ochutnání) a upekla jsem citronovou buchtu. Povedla se, tak bude v nadcházejícím období často, přece jen citronů máme na rozdávání. V kuchyni se obvykle moc nevyskytuji, když je manžel doma. Má specifickou představu o tom, jak má jídlo chutnat a vypadat a dělá věci svým způsobem. Já jsem zas vděčný strávník lecčeho, co mi kdo připraví, tak je to taková win win situace. Ostatně, mám dost příležitostí kuchyni okupovat, když je pryč. Nebo je indisponovaný virem – jako dneska.

Na rozdíl od mnoha jiných míst v Izraeli – my měli klidnou noc. Úplně bez přerušení! A přes den jsme nadskočili jen dvakrát kvůli výbuchům na nebi směr Akko. Žádné sirény, už čtvrtý den! Kamarádka z vesnice mi hlásila, že včera rozstrkala děti do pokojů a v mamádu spalo jen jedno. Na to odvahu ještě nemám. Jenže na co já jí mám, že.