Příměří… No… Já vám nevím… Jisté je jen to, že si na to s manželem zas můžeme ťuknout Goldstarem (místním pivem), protože kvasnice ve všech možných podobách se po osmi dnech mohly vráit domů 
.
Před čtvrtou nás vzbudilo upozornění na rakety z Íránu. Poněkud se to krylo se zprávami o vyhlášení dočasného příměří, ale co už, na nějakou tu palbu po zahájení příměří jsme od nepřátel zvyklí. Sirény jsme slyšeli jen od sousedů, ale jednali jsme poctivě podle nových nařízení a pár minut v mamádu zůstali zavření i tak.
Ani náš vzdušný prostor nepůsobil, že by se válčit přestalo. To by nad námi stíhačky v den svátku nelítaly. Jak se pak ukázalo, Libanon není součástí dohody. Ač Írán trvá na tom, že být má.
Teď je to 20 hodin od posledního útoku. Ticho. Po celé zemi. Tedy skoro. Hizbaláh něco málo k hranicím poslal, ale oproti standardům posledních týdnů hodně šetřil. Nicméně všechny ty zprávy ve whatsapp skupinách ohledně návratu k normálu nám zní až příliš optimisticky. Zítra studium přes zoom a v pátek pěkně do institucí. Tedy tam, kde se v pátek studuje. U nás by to znamenalo školku pro princeznu, což jsem asi i ochotná prubnout. Přece jen je to ve vesničce, dvě minuty autem, mamád je součástí stavení coby jedna z místností školky – plná hraček, knížek a pohodlných míst k posezení i poležení. Ale že bych kluky naložila v neděli na školní autobus? Když tedy přehlédnu, že vůbec nechtějí, a navíc nemám šanci je před sedmou vykopat z postele… Ale tak do neděle daleko, kdo ví, co bude.
Letiště se vrací do plného provozu. Veřejná doprava též. Na severu údajně 60 procent. Nevím, jestli to víc odráží touhu nebo realitu… Ale minimálně zkontrolovat, jestli už je otevřený pracovní úřad a musím se tedy dostavit, bych měla.
Fotky od moře vám tu sem zítra ještě určitě dávat nebudu, ale na ty kytky u nás do lesa se možná odvážím . Mělo by to stát za to, těšte se!
