A je skoro po Pesachu. Máme před sebou posledních zhruba pětadvacet hodin bez chamecu. Poslední den je taktéž svátek, čili píšu brzy, protože za chvíli se opět na den odpoutám od počítače. Noc byla u nás klidná a dosud i den, ale kdoví, co se chystá. Protistrany srší výhrůžkami a obě jsou zřejmě kompatibilní jim dostát…
Venku dopoledne pršelo, ale cvičení jsme nevzdali a zkusili, co jde dělat vevnitř. Ukázalo se, že skoro to samé, jen běh je s překážkami 
. Navíc se dá šplhat po zdech, dali jsme páku i jógové pozdravy slunce. Sluníčko zřejmě náš pozdrav vyslyšelo a krátce po poledni už byly cesty suché. Tak přišlo konečně na řadu rozebrání starého gauče. Zabavilo všechny členy domácnosti, včetně koček.
Na večeři se tentokrát chystáme střídmě, budeme sami. Kuře na jablkách, zelenina v troubě, bramborová kaše, bramborový salát, zeleninový salát, zbytky z včerejšího grilování 
. Pesach je vůbec svátek brambor, zvlášť u nás. Aškenazi židé totiž nejí ani luštěniny, což mimo přímého omezení jídelníčku také znamená, že 90 procent potravin označených jako košér na Pesach pro nás košér není (sója je fakt skoro ve všem!). U nás doma to poctivě držím jen já, ale zas když manžel vaří, snaží se, abych to mohla jíst také.
Odpoledne kluci chtěli dělat vědecký pokus a druzskou pitu, ale čas byl už jen na jedno z toho. Vyhrál pokus . Umixované listy fialového hlávkového zelí s vodou a připravené kelímky s octem, sodou, jedlou sodou, práškem na praní, jarem na nádobí a ani nevím, čím ještě. Povedlo se, chemikálie kouzlily s barvou, děti spokojený. Na pitu se zapomnělo a teď už jsem je nalepila k obrazovkám, abych vám stihla napsat post .
